Na jaře roku 1943 dezertuje skupina Čechoslováků pod velením poručíka Navary (Brzobohatý) z cizinecké legie. Jejich cílem je dostat se ke Středozemnímu moři a připojit se k jednotkám bojujícím proti nacistům. Během cesty v poušti se však stanou terčem německého letadla. Nákladní auto, v němž jeli, je zničeno spolu s většinou zásob. Jedinou naději se stává několik desítek kilometrů vzdálená oáza.

Na legionáře tak čeká pět dní trvající pochod v nesnesitelném vedru a s minimem tekutin. Do cíle jich nakonec dorazí pouze pět, avšak na místě padnou do zajetí trojice německých vojáků. Jedná se o posádku letadla, které předtím zaútočilo na náklaďák a následně se zřítilo, zasaženo palbou z kulometu. Němci také legionářům prozradí, že studna v oáze je momentálně nepoužitelná, neboť k vodě se nedá dostat kvůli množství písku. Úkolem zajatců se stane písek vybrat. Po vysilující práci se zajatcům podaří nepřátelské vojáky odzbrojit a situace nyní obrací. Zbraně jsou v rukou Čechoslováků a Němci musí vynášet písek ze studny. Nakonec se jim podaří dostat se až na dno, kde se však ke zděšení všech žádná voda nenachází. Tento fakt změní vzájemný vztah obou znepřátelených stran, jejichž morálka se pomalu hroutí. Většině mužů už je naprosto jedno, že jsou poblíž nepřítele a pouze leží na písku a čekají na konec. Jeden z legionářů se následně znovu podívá do studny a zjistí, že voda skutečně do studny prosakuje. Vojákům se tak vrací dobrá nálada, velitelé obou stran se domlouvají na dalším postupu a dohodnou se, že každá skupina vyrazí za svým cílem. Zatímco se důstojníci radí, jeden z Němců se zmocní kulometu a zahájí na legionáře palbu. Výsledkem je přestřelka, na jejímž konci zůstávají pouze dva živí – Navara a jeho zástupce.

            Oáza představuje v rámci tuzemských válečných počinů velmi originální počin, jako jeden z mála srovnatelný s tehdejší západní produkcí a nesoucí v sobě některé klasické prvky z euro war snímků. Velkou předností je působivá atmosféra. Natáčení totiž probíhalo ve skutečné poušti, když štáb strávil tři měsíce v tehdejší sovětské republice Turkmenistán. Z filmu díky tomu sálá horko sluncem rozpáleného písku, které diváka místy nutí zajít si pro skleničku něčeho patřičně vychlazeného. Výsledek je ještě umocněn detailními záběry na zpocené a špinavé tváře legionářů, vpravdě psychedelickou hudbou či šíleným smíchem, který některé postavy vydávají při těch nejméně vhodných příležitostech. Především v tomto posledním ohledu výrazně dominuje asi nejvýraznější postava celého filmu, legionář přezdívaný baron, výborně ztvárněný Rudolfem Hrušínským. Právě on se stává jedním z prvků, důvěrně známých z italských válečných filmů, kde podobný, byť většinou mnohem hůře zahraný a méně děsivý, psychopat nesmí chybět v žádné skupině vojáků.

Při celkových kvalitách snímku však zamrzí jeho překotně ukončený konec, vyvolávající dojem, že se zhruba deset minut někde ztratilo. Samotná rozhodující bitva o oázu totiž trvá pouze několik vteřin a její výsledek se divák dozví pouze prostřednictvím krátkého monologu velitele legionářů. Smrt většiny postav tak zůstane divákovým očím skryta, což je škoda. Důvod, proč tvůrci jinak zdařilý film takto usekli, mi zůstává záhadou. Menší výtku bych měl i k tomu, že všichni Němci mluví česky a přitom se musejí ptát, jaké národnosti je slovensky hovořící legionář. Navzdory tomu však Oáza představuje velmi zajímavý snímek, jehož zhlédnutí lze doporučit jednak pro jeho kvality, jednak pro jeho výjimečnost v rámci domácích zástupců válečného žánru.

Výzbroj a výstroj legionářů samozřejmě odpovídá možnostem, které filmaři měli. Kulomet na nákladním voze je tak československý ZB-37, samopaly jsou pak typu CZ-247, což je poměrně vzácná, pouze omezeně vyráběná zbraň z období po skončení II. světové války.