Tvorba Terrence Malicka jakoby ani do amerického filmového „prostředí“ nezapadala. Filmová produkce USA bude asi vždy primárně spojována s chápáním kinematografie jako průmyslu či jako zábavy: množství blockbusterů, zejména v poslední době komiksových adaptací, hovoří za vše. Jistě nelze říci, že v USA vznikají jen vysokorozpočtové filmy s bohatou výpravou, je ovšem fakt, že ve Spojených státech zastávají dominantní pozici. A stranou toho stojí Malickovy filmy, jež jsou v kontextu tamního filmového průmyslu poměrně netradiční výjimkou.

Sám Malick ve svém novém filmu To the Wonder pokračuje v tendenci, kterou nastolil již ve svém předchozím díle Strom života (2011). Zatímco předchozí filmy ještě s sebou nesly jisté známky klasičnosti, Strom života už představoval definitivní oproštění, resp. rozbití (se) od klasického narativu. Pokud ho lze označit za určitý předěl, To the Wonder je pokračováním této linie. Nelze ovšem tvrdit, že jsou oba dva filmy stejné: minimálně tematicky jsou značně odlišné. Pokud byl Strom života jakýmsi částečně autobiografickým a autorským vyjádřením ke světu a k množství „základních“ témat (láska, víra, mládí, stáří, život, smrt), tak To the Wonder už je tematicky sevřenějším filmem a zároveň ho lze žánrově přesněji vymezit.

Žánrově je Malickův snímek romantickým dramatem. Vypráví příběh nepříliš povedeného manželství Neila (Ben Affleck) a Mariny (Olga Kurylenko), které se později rozpadá a Neil pak nachází náhradu v sousedce Jane (Rachel McAdams). Tomu všemu „přihlíží“ otec Quintana (Javier Bardem), jenž, ač stále naslouchá lidem okolo, začíná být příliš zatížený problémy ostatních.

Zhodnotíme-li postoje a cíle jednotlivých postav, mohlo by se jednat o klasický film: Neil a Marina se milují, avšak zjevně něco nefunguje, Quintana se zase věčně zaobírá problémy ostatních, z čehož ovšem pramení jeho frustrace. Na rovině postav ovšem veškerá (a to pouze částečná) podobnost s klasickým filmem končí. Na primární úrovni sice můžeme zhodnotit postavy jako jednoznačné, všechny zbylé aspekty filmu se ovšem důsledně od jakéhokoli náznaku klasičnosti loučí. Naraci tak přebírá – jako tomu bylo u Stromu života – styl. Stylistické strategie si tak jsou víceméně totožné: většina scén je snímáno odpoutanou kamerou a nezvyklými pohyby a úhly, tolik typickými pro práci Emmanuela Lubezkiho. Film se vzdává chronologie a kauzality: mnohdy vyprávění „přeseknou“ flashbacky, jež můžeme interpretovat jako Neilovy a Marininy vzpomínky, odvolávající se na ideální stav předcházející části v USA – jejich dovolenou ve Francii, konkrétně scény, kdy oba dovádějí u Mont St. Michel. Ačkoliv pochopitelně není To the Wonder podobně časově rozvrstvený film jako Strom života, stále představuje pokračování Malickovy (narativní) strategie. I zde jsou takřka úplně rozvolněny kauzální vazby a na otázky typu „proč se tak děje?“ nám narace nepodává konkrétní odpovědi. Informace nejsou distribuovány skrze dialogy, jako je tomu v klasických filmech, ale více než kdykoliv jindy je nutné vyvozovat významy skrze voiceovery postav, umožňující nahlížet do jejich myšlení a dešifrovat tak jejich postoje, cíle nebo  mentální stavy. Voiceovery se tak stávají téměř jediným relevantním vodítkem.

Téměř se ztrácí smysl ptát se na herecké výkony, Malickova práce s herci by vyžadovala samostatnou studii. Postavy tu jsou jen jako nezbytná součást děje, neznamená to ovšem nějakou degradaci: pouze plní výrazně odlišnou roli než v mnoha jiných filmech. Spíše se zdá, že filmem „procházejí“, než aby měly signifikantní postavení ve vyprávění.

S To the Wonder vyvstává otázka do jaké míry opustit klasický narativ a nahradit ho čistě impresionistickým vyprávěním, resp. do jaké míry opustit vše verbální (zanechat veškerých dialogů) a nechat vyprávět film jen pomocí obrazů, na jejichž základě by divák vyhledával mezi nimi vztahy a pomocí nichž by konstruoval významy. Malickova tvorba představuje neustálé zintenzivňování a čím dál tím větší začleňování impresionistických prvků do vyprávění. V To the Wonder je toho dosaženo na samotnou hranici. Jestli je překonatelná, může ukázat jedině Malick.