CZ premiéra: 3. 2. 2011

Na nejnovějším filmu Dannyho Boyla zprva zaujme to, že je natočen podle skutečné události. V dubnu roku 2003 se sedmadvacetiletý Aron Ralston vydal na soukromý výlet do kaňonu Blue John kdesi v Utahu a nikomu se o tom nezmínil jediným slovem. Jak na potvoru uvízl v jednom z nich poté, co mu obří balvan zaklínil pravou ruku. Název filmu odkazuje k době, kterou musel na nepohostinném místě chtě nechtě strávit.

V hlavní roli exceluje James Franko, představitel Harryho Osborna z filmového Spider-mana. Jeho hrdina je samolibý frajírek a požitkář, který si možná až příliš věří. Z počátku o něm nevíme skoro nic, jeho charisma vyplouvá na povrch jen velmi pozvolna, to když dělá v neobydlených skalách průvodce dvěma krásným slečnám. Ale jakmile se od nich odpojí a kus škodolibé horniny náhle zpečetí jeho osud, může se s kouzlem osobnosti nadobro rozloučit.

Moc toho s sebou chlapec nemá. Obsah batohu mu vystačí akorát na několik neúspěšných pokusů o uvolnění končetiny. Vody zbývá tak litr. Na jídlo nepomyslel ani omylem. Tahat mobil mu asi přišlo zbytečné. Společnost mu dělá tupý nožík a trocha horolezeckého vybavení. Dny ubíhají. Že to není zrovna radostná situace, to vám nemusím říkat dvakrát.

Danny Boyle se po Oscary ověnčeném Milionáři z chatrče opět pustil do vyprávění příběhu jednoho člověka, tentokrát se ale jedná o dost komornější snímek a také o poznání levnější. Zapomeňte na bohatou výpravu či kulisy, tohle je doslova one-man-show odehrávající se zcela lineárně na jednom jediném místě, tedy až na několik výjimek. Těmito výjimkami jsou občasné flashbacky, kterými si Danny vypomáhá vždy, když snímek začne postrádat náboj, až se chvílemi zdá, že nebude moct co vyprávět. Ono je skutečně těžké sestavit děj, ve kterém se musíme dívat na toho samého uvízlého člověka, tak, aby dokázal udržet naši pozornost po celých 90 minut. V tomto příběh selhává, Danny ne. Zpočátku nasazuje dynamické tempo, aby navodil atmosféru bezvýchodné situace trochou paniky, následně vše zklidňuje a rekapituluje možnosti, které hrdina má. Chvílemi to skoro vypadá, že film bude pojednávat o tom, co všechno můžete dělat, když jste uvězněni ve skalní průrvě. Chyba lávky. Dannymu se totiž povedlo do filmu zamontovat i vzpomínky na minulost, snové vize a halucinace. Ty občas stojí za to (zaplavení kaňonu vodou), ale většinou spíš jen odkrývají informace o hlavním hrdinovi, což je víceméně samoúčelné.

Důvtipnou a lehce gradující režii podtrhává skvělá kamera, která se opájí mnohými detaily a díky téměř až naturalistickému diváckému zážitku to chvílemi dokonce vypadá, jako by film natočil Darren Aronofsky. „Obyčejné“ záběry se střídají se záznamem z ruční kamery, kterou má Aron s sebou, a do které nahrává zprávy pro své příbuzné. Frankovi se podařilo vystihnout pocity bezradnosti, kdy jde rozum stranou a střídá ho tiché šílenství. Jeho výkon je realistický a perfektně uvěřitelný, dalo by se říci, že mnohé pochybovače překvapí.

Co se Dannyho týče, film 127 hodin je spíše krokem zpátky. Viníkem přitom není on ani herec v hlavní roli, ale příběh oslavující snahu přežít, který, ač je dokonale lidský, tak celý film neutáhne. Podobně by ho klidně mohl natočit nějaký jiný talentovaný začínající filmař. Dannymu nechybí ambice, přeci jen mu ale víc sluší osobitější projekty.