Elitní jednotka amerického námořnictva je během války v Perském zálivu poslána na území nepřítele, kde má za úkol zaměřit důležité objekty, které se následně stanou terčem leteckých útoků. Členové jednotky provedou výsadek a následně se jim daří identifikovat cíle a úspěšně unikat iráckým vojákům. Ačkoliv se velení zpočátku stavělo k celé misi kriticky, po výborných výsledcích své rozhodnutí přehodnocuje. Avšak při označování posledního místa se do operačního prostoru dostane arabský chlapec.

Nedaleko se nachází i irácká vojenská hlídka a Američané se obávají, že je chlapec prozradí. Zároveň však nechtějí dítě zabít, pouze se ho pokusí chytit. Snaha se míjí účinkem a chlapec s křikem utíká pryč. Velitel jednotky proto použije pušku a způsobí dítěti smrtelné zranění. Od této chvíle jsou jeho rozkazy a rozhodnutí poznamenány depresí a postupně vyplývá najevo, že sám před nějakou dobou ztratil malého syna. Operace se postupně uzavírá, jednotka se připravuje na opuštění oblasti. Během přesunu však dojde ke kontaktu s iráckými ozbrojenci. V ústupovém boji směrem k mořskému pobřeží se sice ukazuje lepší výcvik i výzbroj Američanů, nicméně proti velké přesile se nemohou dlouhodobě bránit. V kritickou chvíli jim na pomoc přiletí spojenecké letadlo a svým náletem tak umožní členům jednotky zmizet na moři. Rozjíždí se několikadenní záchranná akce, která končí nalezením skupiny. Jejich velitel však již není mezi živými, podlehl zranění utrpěnému v boji.

Úvod filmu, používajícím tradiční koncept mise, v níž se cosi nepovede a všem jde o život, připomíná spíš intro k nějaké počítačové hře na téma Pouštní bouře. Jenže zde použité dobové záběry jsou také tím jediným, na co se v případě tohoto snímku dá dívat. Distributor označuje „Pouštní štít“ za moderně natočené válečné drama. Já osobně volil už po deseti minutách mnohem jadrnější a stručnější výrazy. Způsob, jakým tvůrci přistoupili ke zpracování a vůbec natočení tohoto filmu, je, korektně řečeno, hodně zvláštní. Spíš než o film jde o jakýsi zvrhlý experiment, testující odolnost diváků. Začnu třeba reáliemi. Jediné skutečně dobré a realistické záběry jsou již zmíněné originální. Zbytek? Paskvil na úrovni nepovedeného amatérského filmu. Herce představující vojáky nikdo neinstruoval, jak se drží zbraň nebo jak se vojenská jednotka přesouvá v boji. Akční scény, podpořená příšernými digitálními efekty, tak působí vyloženě otřesně. Zbraně a výstroj zcela neodpovídají době, kdy se má děj odehrávat. K tomu všemu si přidejte několik desítek nelogičností a absolutních kravin typu výsadek bez padáků rovnou do moře, do jehož vln se vojáci vrhnou pouze v kombinézách, aby vzápětí vyplavali na pláž s plnou polní. Pokud si myslíte, že díky těmto prvkům vznikla nechtěná komedie, jste na hlubokém omylu. Snímek postrádá cokoliv na způsob dynamiky a od první minuty se neuvěřitelně vleče. Katastrofu dovršují pohledy do velitelovi minulosti, které na sebe občas navazují (scénu jednoho rozhovoru tak uvidíte na tři části) a za všech okolností slouží jako naprosté retardéry. Ať se na tenhle pokus o válečný film dívám z jakéhokoliv úhlu, nedaří se mi najít cokoliv hodného alespoň drobné pochvaly nebo dokonce zapamatování. Nuda, špatná práce s kamerou a střihem, mizerní herci, takovými slovy lze „Pouštní štít“ charakterizovat. Patří mezi tu skupinu snímků, kterou je opravdu lepší nevidět. Těch devadesát pět minut, o něž vás film připraví, lze strávit milionem jiných způsobů. Například intenzivním zíráním do zdi.

V oblasti Blízkého východu zůstaneme i příště. Přesuneme se ovšem do roku 1967, kdy Izrael reagoval na ohrožení ze strany arabských států preventivním útokem, dnes známým jako šestidenní válka. Fiktivní dílčí epizodu této války zachycuje italský válečný film „Bitva na Sinaji.“