Matthew Fox ze Ztracených chodí po Japonsku a snaží se pro generála MacArthura (Tommy Lee Jones) zjistit informaci, která mohla znamenat nejkrvavější tragédii po skončení druhé světové války: byl císař Hirohito válečným zločincem?

My dnes samozřejmě odpověď známe, ale to, jak ukázala pár let stará Valkýra, nemusí být na překážku. Matthew Fox se setkává s japonskými hodnostáři, uvažuje o japonské kultuře a zjišťuje, jak vlastně japonský císař do války zasahuje.

Jakkoliv je tato dějová linie zajímavá, protože se jedná o jednu z méně známých kapitol dějin, utápí ji scénář a režie ve Foxově osobním melodramatu, kdy se snaží vypátrat svou dávnou školní lásku, jistou Japonku. Tato romantická linie o sbližování kultur by snad mohla být zajímavá v 60. letech, ale dnes se nemohu zbavit dojmu, že jen klouže po povrchu a pro vysvětlení předválečného a válečného japonského způsobu života nedělá prakticky nic.

Místo toho opravdu musíme sledovat Foxe, jak utápí svůj žal v alkoholu a vzpomíná, což je snad ta nejzneužívanější scénáristická oblbovačka, jakou znám. Po herecké, technické a dramatické stránce nelze nic vytknout, snad jen se sluší poznamenat, že Tommy Lee Jones je ve filmu příliš málo a generála MacArthura hraje téměř stejně jako plukovníka z Captain America: První Avenger.

Jediná, z mého hlediska poměrně zásadní, chyba je cpát do tohoto filmu romantické drama. Při jeho sledování jsem si nemohl nevzpomenout na starší televizní film Norimberský proces, který byl daleko působivější, a to při dvojnásobné stopáži. Tvůrci mohli natočit pěkný thriller nebo politické drama. Herecké obsazení k tomu měli více než dobré. Místo toho se rozhodli nutit divákovi stokrát přemleté pravdy o tom, že válka rozděluje lidi a kultury.

Jako lehce informační jednohubka tak Císař funguje, ale moc nadšení nevyvolá.