Když loni skončil výpravný historický seriál Tudorovci, teprve s jeho odchodem jsem si uvědomil výjimečnost, jakou na obrazovky přinesl. Tudorovci se totiž v ničem nelišily od klasických historický seriálů, které známe z obrazovek i u nás (vzpomenu například vynikající Já, Claudius). Samozřejmě, je možné vyčítat jim přílišnou pop-cornovost, zkratkovitost a cílení na nenáročného diváka. Ale proč to dělat? Televize jako taková je v podstatě zábava a snad největší umění je přinést inteligentní látku způsobem, který je stravitelný takřka pro všechny. Právě v tom byli Tudorovci výjimeční.

Borgiové jdou ještě dál. Neklouzají tolik po povrchu, nejdou po laciné popularitě spojené s nahými herci a neustálými souložemi (i když těch si užijeme také víc než dost). Jakoby si producenti uvědomili, že vyprávějí dostatečně zajímavý příběh, který nepotřebuje tolik vizuálních pomůcek.

Děj se točí kolem rodiny španělského přistěhovalce Rodriga Borgii, kardinála, který se cílevědomostí, bezohledností a kupčením s hlasy dostal až na papežský stolec. Svého syna udělal kardinálem, druhého velitelem papežské armády a dalšími sňatky se šlechtici se pokoušel vybudovat stabilní mocenský útvar, jehož nitky by se sbíhaly v jeho rukou. Ne nadarmo televize seriál propaguje tvrzením, že Borgiové jsou první mafiánská rodina na světě.

I tentokrát dostáváme rozumně napsané příběhy. I tentokrát je představitel hlavní role výjimečný herec (Jeremy Irons je v roli Rodriga skvostný) a bez potíží zastiňuje všechny okolo. I tentokrát dostáváme pravidelné množství intrik, plánů a mocenských snah.

Borgiové docela přesně staví na tom, co bylo v Tudorovcích tak skvělé, a rozvádí to. Jako by seriál odhodil pomocná kolečka a postavil se na vlastní nohy.

Samozřejmě, přeskakování časových úseků zůstalo stejně nepřehledným (málokdy se dozvíme přesné datum, přičemž je jasné, že muselo uběhnout několik týdnů, snad i měsíců), ale to je vše podřízeno rychle ubíhajícímu příběhu. Hlavně diváka nenudit!

Mám podobné seriály rád. Věřím, že mají určitou výchovnou hodnotu (i přes svou povrchnost) a vzbuzují u diváků zájem o historii, bývají dobře zahrané i napsané. V mých očích Borgiové Tudorovce dokonce překonaly, i když srovnání se vyhnout nemohou.