Film Petera Yatese Bullittův případ může 45 let po svém vzniku působit téměř jako zjevení: s ohledem na žánr a na to, že už jiná pozice než současného diváka není (bohužel) možná, musí působit jako film s poměrně pomalým tempem. Za všechno mluví záznam v databázi cinemetrics, kde u průměrné délky střihu je uvedena hodnota 6,9 sekundy[1]. Film je tak jistou formální antitezí dnešních kriminálek o rychlém střihu a mnohdy až zběsilým tempem (stačí vzít v potaz poslední dva díly Bourneovy trilogie). Bullittův případ je nejen filmem, u kterého lze poněkud nekonkrétně říci, že nikam nespěchá (ostatně rychlost střihu mluví za vše), ale je zároveň filmem strohým, na kriminálku až minimalistickým.

Markantní rozdíl mezi dnešními kriminálkami a Bullittovým případem tkví hlavně v tichosti a naprostém klidu, což se odráží jak na ději, tak i v jednání samotné postavy Franka Bullitta, jemuž bude věnován samostatný odstavec. Samotně film není nikterak složitou narativní mozaikou: policista Frank Bullitt je najat politikem Walterem Chalmersem, který si chce vylepšit renomé před volbami, na úkol, jež spočívá v hlídání informátora Johnnyho Rosse. Stane se ovšem průšvih a špatnou souhrou náhod a lepší připraveností pachatelů je – jak se ukáže později, tak pouze domnělý – Johnny Ross postřelen spolu s policistou Carlem Stantonem. „Johnny Ross“ později umírá a Bullitt bere případ do svých rukou, nehledě, co na to řekne Chalmers…

V podstatě jednoduchý kriminální příběh okrášlený o záměnu identit tak ozvláštňuje onen nezvyklý klid a chronické vyhýbání se vrcholným momentům, což samozřejmě vyjímá onu legendární honičku. Bullittův případ na sebe naschvál vůbec neupozorňuje, jinými slovy: o explicitní pojetí policejní práce tu vůbec nejde. Primární pro Yatese nejsou přestřelky či automobilové honičky, ale vše, co je spojené s policejní prací dává na stejnou úroveň. Nechci tím říci, že film pozbývá výše zmíněných momentů, ony tam jsou; stejně ale nezapomíná na jiné (dílčí) aspekty (procházení důkazního materiálu, zkoumání místa činu, interakce s dalšími postavami jako je Chalmers aj.), a zároveň zdaleka neopomíjí Bullittovu osobní rovinu.

Ta je pro film velmi důležitá, představuje v podstatě komplement vůči jeho profesní linii. Film do jisté míry modifikuje klasický syžet: střetávají se tu linie pracovní a linie romantická. Nejde zde ovšem o utvoření páru, ale doslova o jeho zachování: Bullitt je zatížen prací a vztah s Cathy je poněkud problematický.[2] Při jednom z rozhovorů se ho ptá, zda se ho dokáže něco vůbec doknout  a Bullitt jen stoicky reaguje: „Nedá se tomu uniknout.“ Pro Bullitta je policejní svět jeho jediným životem, se kterým už uzavřel  dohodu. A tak je smířeným pragmatikem, jenž si těžko dokáže najít radost mimo práci, ve které naopak válčí s lidmi jako je Chalmers. Bullitt je funkční jen jako policista, bohužel už ne tak jako člověk.

Bullittův případ je kriminálkou, jež má výraznou výhodu, na které staví své ozvláštnění: ve velké míře odmítá výbušnost, jaká zdobí mnoho kriminálek dnešních a spíše je tichou, uzavřenou sondou do neveselého mikrokosmu kriminalistů, kde samozřejmě nechybí prostor pro kariéristy jako je Chalmers. Yatesův snímek nestaví nic na odiv, jako by ji ani nezajímal divák. Stoická, mnohdy odměřená a splňující žánrová kritéria… a ano, i poctivou kriminálkou (jakkoliv je toto přízvisko relativní) je Bullittův případ.