Starý podivín Judd (Brand) provozuje malý hotel. Na tom by ještě nebylo nic tak divného. Ona stavba se nachází samém na okraji bažin. Poněkud zvláštní lokalita, ale pokud se tam hýbou kšefty, proč ne? Judd má také domácího mazlíčka, kterého krmí lidským masem. No, tady už se o normálnosti stavu nemusíme moc bavit.

Nutno dodat, že hoteliér svého miláčka skutečně zbožňuje. Jeho milovaný krokodýl (nikoliv aligátor, jak se občas píše – Judd to ve filmu x-krát zmiňuje) proto nikdy netrpí nedostatek své oblíbené pochutiny. Zvláště, když přichází noc a v hotelu se ubytovalo hned několik chodů na vydatnou večeři.

V rámci režijní filmografie Toba Hoopera (známého především díky snímku Texaský masakr motorovou pilou) patří tomu filmu jedno zajímavé prvenství. Žádný jiný Hooperův projekt patrně neběžel v USA pod tolika různými jmény. Pokud tedy narazíte na Death Trap, Horror Hotel Massacre nebo Slaugther Hotel, pořád se jedná o jednu a tu samou věc.

O co tedy v tomto případě jde? Starý Judd posedává ve svém hotýlku a jen se někdo objeví, sáhne po kose a s její pomocí strčí či transportuje dotyčného směrem ke krokodýlím čelistem. A protože dveře se tuhle noc ani na chvíli nezavřou, je v tomto ohledu o přísun čerstvého masa potrestáno. Rodina na výletě, otec a sestra jedné z předchozích obětí, místní hejsek se svou partnerkou, inu slušné a výživné menu.

Ve volném čase, pokud Judd někoho nezabíjí, vede zmatené, ale skutečně velmi zmatené monology. Tedy, monology. Občas mluví sám se sebou, jindy pouze říká své myšlenky nahlas a tu a tam pravděpodobně konverzuje s krokodýlem. Ve výsledku jsou tyto repliky zmatené dostatečně na to, aby skvěle dotvářely iluzi duševně nemocného křupana. Ovšem místy jsou svojí nesmyslností vyhnané tak do extrému, že to rve uši.

            V souladu s obecnými postupy v žánru čekejte podobné výroky dalších zúčastněných, většinou neskutečně přehrávajících herců. Zcela upřímně, většina postav je tak nesympatická, že jim pád do močálu skutečně přejete. Za zmínku ovšem stojí výše zmíněný lokální frajer, kterého hraje budoucí hvězda Noční můry v Elm Street, Robert Englund na samém počátku své budoucí kariéry na poli hororů.

Film nabízí pár dobrých momentů, místy také neskonale vtipných. Když krokodýl například uchvátí (doslova) psa ubytované rodiny, bavil jsem se vpravdě královsky. Stejně tak jako pokaždé, když Judd bere svůj žací nástroj a vyráží do akce. Nebo u Englundových namyšlených keců, jimiž dává jasně najevo, kdo je v tomhle zapadákově největší borec. Některé pasáže však podezřele drhnou.

Sežráni zaživa si bohužel nedokáží trvale vytvořit stejnoměrné tempo. Určité momenty jsou dost nudné, Juddovi zmatené řeči k nevydržení. Je to škoda, protože námět je pro tenhle typ filmu naprosto skvělý. Spojení šílený vidlák a krokodýl má v sobě solidní potenciál, zde bohužel ne úplně využitý. Jen čistě na okraj – inspirací pro film se stal vrah Joe Ball, ale jde spíš o využití a rozvedení pověstí o něm kolujících než o cokoliv jiného.

Vzhledem k popsaným nedostatkům lze sólové zhlédnutí snímku doporučit pouze s rezervou. V nejlepším případě se jedná o sice na první pohled zajímavý, provedením však pouze tuctový zástupce žánru. Jak už to ovšem v podobných případech bývá, s patřičnou výbavou v podobě piva a pár schopných kumpánů celkový dojem jednoznačně vzrůstá.