Ed Wood byl nesporně velmi svéráznou postavou mezi režiséry. Slávu ovšem získal až posmrtně a jde o oblibu jiného druhu, než by si zřejmě sám přál. Za svůj život tolik filmů nenatočil, neboť měl značné finanční problémy, nicméně i těch jeho několik zářezů skutečně stojí za to. A právě Plán 9 je jeho nejznámějším dílem, snímkem, který sám považoval za svůj nejoblíbenější.

Film, jehož scénář napsal sám Wood, spadá do početné kategorie béčkových sci-fi, kterým se v padesátých letech vedlo na plátnech kin znamenitě dařilo. Invaze mimozemšťanů a dalších kreatur přicházely se zhruba stejnou frekvencí, s jakou si náš šéfredaktor mění fusekle. Řada těchto snímků byla, slušně řečeno, nepříliš uspokojivá, ale Ed jich většinu jednoduše strčil do kapsy.

Začněme tedy příběhem. Lidstvo směřuje k výrobě ničivých zbraní, které mohou ve vesmíru natropit pěknou polízanici. Mimozemšťanům se to samozřejmě nelíbí, nicméně s lidmi to po dobrém vyřešit nepůjde. A proto přichází na řadu plán číslo devět. Jeho podstata spočívá v oživení pozemských mrtvol. Celou akci se pak snaží překazit hrdinný pilot.

Na pohled je zřejmé, že tohle ční nad většinu tehdejších žánrových konkurentů. Ale děj samotný ještě k oné pověsti, jíž si Plán 9 získal, samozřejmě nestačí. Wood totiž dobře věděl, že peněz a času není na zbyt, a uměl se podle toho zařídit. Pochybný příběh, laciné dialogy a špatní herci k tomuhle typu filmů tak nějak patřili. Jenže tady dostaly všechny tyhle znaky novou dimenzi.

Tam, kde ostatní používali modely, nasadil Wood poklice z aut coby létajících talířů. A nejen to. Celý film se mu podařilo skvěle zaplnit řadou obskurních postav a postavit ho jako systém nelogických scén, které nenavazují sami na sebe a občas naprosto nedávají smysl. Uveďme třeba příklad pasáží s Belou Lugosim. Významný herec hororového žánru už v době natáčení nebyl mezi živými. Jak se tedy do filmu dostal?

Překvapivě snadno. Wood s ním měl pár záběrů, které se sem sice nehodily, ale když už jednou vznikly, proč je nepoužít. A tak si tu Lugosi ve svém klasickém plášti vykračuje po hřbitově. V nově natočených scénách pak hraje jeho postavu někdo jiný. Že se mu nepodobá a má jinou výšku divák samozřejmě nepozná. Cíp pláště přes spodní část obličeje musí zákonitě zmást i pozorného člověka.

A v podobných absurdnostech se dá pokračovat. Jen vypsat všechny vtipné detaily či zajímavosti z natáčení by vydalo na solidně rozsáhlou práci. Zmínit můžeme třeba podobu interiéru letadla a chování pilotů během letu, nebo střídání dne a noc v rámci jedné scény. Obsazení režisérových oblíbenců, zápasníka Tora Johnsona a uvaděčky hororů Vamipry pak představuje onu pomyslnou třešničku na dortu.

Nepřekvapí, že ve své době snímek nedosáhl žádného většího úspěchu. A přesto, byť s velkým zpožděním, pomohl založit Woodovu posmrtnou popularitu. Neobejde se bez něj snad žádný výčet nejhorších filmů všech dob. A má také jednu velkou výhodu – je tak strašně špatný, až se stal neskonale zábavným.

Když se na něj díváte, každou chvíli na vás vykoukne nějaká věc, které se můžete zasmát. Desítky neplánovaně komických detailů a celkové amatérské pojetí mu propůjčují neskutečné kouzlo. Těch nedostatků je tu totiž tolik, že nemá cenu je kritizovat. Mnohem lepší je se jednoduše bavit. Plán 9 navíc poskytuje spolehlivou porci zábavy a proto nemůžu hodnotit jinak, než cifrou nejvyšší.