Dle námětu by mnozí pravděpodobně typovali tuto nechuťárnu na cosi z japonského vývozu, avšak Lidská stonožka je horor natočený ve Velké Británii nizozemským režisérem. Těžko říct, co vedlo na režisérské stoličce sedícího Toma Sixe k tomu, že začal kariéru zrovna tímhle. Každopádně jeho debut se dočkal stabilní fanouškovské základny, vtipně si z něj utahují dokonce i v nejnovější patnácté sérii seriálu South Park a samotný Tom Six prý už dokončil i pokračování s podtitulem Full Sequence.

Na začátku byl zajímavý nápad, vymyšlený asi někde v hospodě po šestém pivu. Když vezmete několik lidí, postavíte je za sebou do řady a sešijete jim navzájem ústa s řitními otvory, získáte jediného tvora se společným trávicím traktem. Tato pro mnohé zvrácené jedince atraktivní myšlenka se ale dočkala jen amatérského zpracování céčkové kvality. Jako povídka by to přitom nemuselo být špatné, ale jako celovečerní film Stonožka prostě nefunguje.

Příběh je extra jednoduchý. Dvě mladé Američanky jsou na road tripu po Evropě. Zcela samotné, navíc bez znalosti o tom, jak vyměnit pneumatiku. Když se jim tedy někde v německých lesích v noci uprostřed ničeho podaří píchnout, vydají se hledat pomoc k nejbližšímu stavení. K jejich smůle narazí zrovna na vilu bývalého německého chirurga, jenž se své kariéry ale nehodlá vzdát lacino, proto ve svých sklepních sálech provádí neobvyklé pokusy, ke kterým by se neodvážili ani ti nejšílenější vědci z psychiatrických léčeben. Zkušenosti nabral při častém oddělování siamských dvojčat, nyní se pro změnu pokusí vytvořit siamské trojče. Do svého nejnovějšího projektu zahrne obě dívčiny a přidá ještě náhodného Japonce. Mega-ujetost může začít.

Dávicí efekt u diváků vyvolá častěji pouhá představa toho, jak taková stonožka vůbec může fungovat, než to, co skutečně uvidí ve filmu. Tam se těch odporných scén totiž moc nedostalo. Obávané vylučování do úst toho za vámi se zde vyskytuje pouze jednou na chvilku, kromě trhání zubů žádné další extrémy nečekejte. Všechna ta nechutnost je dána pouhou existencí ústředního nápadu a to ostatní už závisí na vaší fantazii. Samolibí tvůrci povýšili motiv stonožky na základní kámen celého snímku a po celou hodinu a půl si tak vystačí bez jakéhokoli dalšího prostředku, jakým může být krev, brutální násilí, či explicitnosti všeho druhu. Atmosféra se taktéž někam ztratila.

Herecké výkony netřeba moc zmiňovat, obětem stačí umět křičet a kňučet. Všichni herci jsou navíc mimo Německo naprosto neznámí. Pochválit mohu jedině slibného Dietera Lasera v roli démonického chirurga. V jeho ztvárnění se jedná o skutečně charismatického a nebezpečného záporáka, ke kterému mi chyběla snad už jen archetypální informace o spojitosti s nacisty. To si ostatně můžete sami domyslet.

Ve filmu se najde spousta zbytečných scén a situací, s iracionálním chováním postav je třeba počítat a i mnohé další chyby lze prominout. Ze scénáře se dokonce podařilo vyškrtnout všechny případné zbytečné dialogy, takže film celkem ubíhá kupředu bez zbytečných odboček. Co ale prominout nelze, je absence zvratů, opominu-li několik zoufalých pokusů o útěk. Celkově se toho totiž stane zatraceně málo. Pořádnou atmosféru se daří nabrat až někde v polovině, do té doby se budete spíš pobaveně usmívat, některé scény mají totiž parodickou pachuť, zejména v první půlhodině. Vyzdvihnout je třeba úplný závěr, kdy konečně dojde i na nějakou krev, finále s depresivním nádechem a na laciný pokus o filozofickou tečku. To však nestačí k udělení vyššího než podprůměrného hodnocení, nebo k úmyslu podívat se někdy na film podruhé. Vlastně ani napoprvé se Lidská stonožka nedá moc doporučit. Jejímu zhlédnutí se raději vyhněte, pokud tedy nejste ostříleným recenzentem, zvrhlým prasákem libujícím si v úchylárnách či studentem medicíny a chiropraxe hledajícím inspiraci.