CZ Premiéra: 4.7.2013

Oscarový scénárista a režisér Michel Gondry pojal originální román Borise Viana po svém a vtiskl mu svůj osobitý vizuál, ne nepodobný tomu ve Věčném svitu neposkvrněné mysli nebo ještě lépe v Nauce o snech. Především snímek od prvních vteřin zaujme naprosto neuvěřitelnými nápady a hračičkami, kterými je ozvláštněn bizarní a fantaskní svět, ve kterém se film odehrává.

Zvonky u dveří mají nožičky, koktejly si namícháte pomocí klavíru, kalendář máte na Rubikově kostce, jídlo z lednice vám podá chlápek v kožichu a když vám chybí koření do vaření, podá vám ho ochotně televizní kuchař přímo z obrazovky. Na sluneční paprsky se dá hrát jako na kytaru, auta jsou průhledná a vyhlídku po městě zajistí vozítko ve tvaru obláčku zavěšené na jeřábu. To a mnoho dalšího dotváří surrealistickou atmosféru snímku, který vypráví o romanci veselého idealistického gentlemana Colina (čím dál populárnější Romain Duris) a věčně optimistické a křehké Chloé (tradičně roztomilá Audrey Tautou). Příznačná nahodilost dění okolo hlavních hrdinů je způsobená tím, že jejich příběh je souběžně psán na mnoha psacích strojích, které putují po běžících pásech z ruky do ruky.

Počáteční veselí a bujarou radost však záhy vystřídají šedivé mraky smutku, které se začnou stahovat nad zamilovanou dvojicí. Pár sice nemusí pracovat, protože je finančně zaopatřen, takže může užívat života do sytosti, nicméně jednoho dne vyroste Chloé na plíci leknín, což je závažné onemocnění, na jehož léčbu připadnou skoro všechny peněžní zdroje. Oba hrdinové upadají do nejistoty, Colin musí začít pracovat, jejich dům začne oblézat plíseň. Film se propadá do čím dál šílenější deprese, ve které postavy čelí hrozbě chudoby, ohrožení vlastního vztahu a obsesím (ztvárněných především postavou spisovatele, oblíbeného navzdory – nebo snad kvůli – jeho nepochopitelným a ideologicky neinterpretovatelným výlevům), a přestože film začal jako život oslavující veselá romance, končí obklopen tragickými osudy a smrtí. Tomu je podřízena i barevnost snímku – zatímco úvodních čtyřicet minut (které oddaně miluji a jsou u mě na plné hodnocení) je vyvedeno v plné barevné škále, postupem času sytých barev ubývá, obraz šedne a poslední čtvrthodina je de facto černobílý film.

Problém je v tom, že pro diváka neznalého knižní předlohy (nebo této recenze) může tak zásadní změna nálady být poměrně velkým šokem, který nerozdýchá. Přesun z komedie v tragédii není úplně obvyklý vyprávěcí postup a Gondry se bohužel ocitl v pasti, ze které nebylo možné úniku. Razantní změny v emocionálním dopadu na diváka mu nemohu vyčítat, protože se přeci jen musel držet základů položených románem. Vyčítat však lze neujasněnost některých zákonitostí, podle kterých funguje jeho filmový svět (odkud berou lidé peníze, když nepracují, co všechno je možné…), což je pravděpodobně v knize objasněno, ale do filmu se toto dostat nepodařilo (a možná že to ani nešlo).

Michel Gondry je vynikající režisér, což na mnoha místech filmu prosakuje na povrch. Herci jsou úžasní (i ti ve vedlejších rolích, např. Omar Sy ve vynikající roli) a Pěna dní zkrátka obsahuje tolik nádhery a hravých originálních nápadů, že je pro mě velmi těžké říct jí ne. Kdybych ji měl zavrhnout, tak jedině pro její troufalé žonglování s divákovými emocemi a žánrovou schizofrenii. Což neudělám, protože to je krásný a magický film, jehož přijetí u diváka bude bohužel záviset na tom, jaký dopad na něj bude mít jeho pesimistické vyznění.