Jeden musí z kola ven (originální název odkazuje na anglické rozpočítávadlo) je špionský thriller a adaptace knižního románu Johna le Carré. Jeho režie se ujal švédský režisér Tomas Alfredson, autor upírského hororu o dospívání s názvem Ať vejde ten pravý.
Hlavním hrdinou je George Smiley, člen britské tajné služby MI6 (to je mimochodem ta samá organizace, ze které pochází i James Bond), jenž je povolán z předčasného důchodu, aby nastoupil na místo bývalého šéfa, který rezignoval po fiasku v Budapešti, kde byl zastřelen britský agent a plno dalších prozrazeno. Georgeovou povinností je navázat na úkol svého předchůdce, a tím je odhalit krysu ve vlastních řadách.

Ty vlastní řady tvoří mnoho postav a všechny je hrají perfektní herci. V hlavní roli George oslňuje super Gary Oldman, dále namátkou třeba Tom Hardy, Mark Strong, Colin Firth, Ciarán Hinds, Toby Jones či John Hurt. Obsazení je na jedničku s hvězdičkou a výkony většiny představitelů skvostné. Na druhou stranu mi nepřišlo, že by šlo některého z herců zvlášť vyzdvihnout za něco výjimečného a u většiny z nich mi snad jedině kromě Oldmana přišlo jejich herectví celkem adekvátní vzhledem k očekáváním, jaká bude většina diváků od tohoto filmu s oscarovými ambicemi mít. Jako nejlepší scény hodnotím ty, ve kterých se vyskytuje více těchto hrdinů pohromadě, a upřímně lituji toho, že ve snímku není třeba více scén ze zasedaček vedení, protože ty mají neuvěřitelný náboj. To samé se o zbytku filmu moc říct nedá.

Problém totiž tkví v tom, že příběh je příliš zmatený. Ne že by byl nějak zvlášť komplikovaný, ale je vyprávěný velice komplikovaným způsobem. Zpočátku je těžké se zorientovat v množství postav, jejich jménech a jejich funkcích. Následně je občas těžké určit, zda to, co se děje na plátně, se odehrává v současnosti, ve flashbacku, nebo v představách některé z postav. Časová souslednost mnohých pasáží je záhadou. Orientovat se budou pravděpodobně jen znalci detailních historických souvislostí nebo čtenáři knihy. Ti jediní nebudou mít problém pochopit závěrečné zvraty a pointy. Z toho důvodu je snímek skutečně intelektuální záležitostí, ve které si tvůrci zakládají na hercích a na atmosféře, přičemž chytré dialogy plné nejrůznějších lží, úskoků a tajností plynou dost pomalu na to, aby divák stihl přemýšlet o jejich významu.

Na filmu oceňuji kromě herců především dobovou výtvarnou stránku a technické zpracování. Na rozdíl od zmíněných bondovek není v Jeden musí z kola ven jediná akční scéna a celý film má natolik oldschoolové vzezření, že opravdu vypadá jako dvacet až třicet let starý snímek. Trochu mi připomněl Kauzu CIA Roberta de Nira z roku 2006, která měla podobnou atmosféru. Sedmdesátá léta jsou tu ztvárněna velmi přesvědčivě a celý film tak působí velmi komorně a civilně. Působivá je i hudba Alberta Iglesiase.
Po dlouhé době se tak dostává do kin film o špionech, který není jednou velkou akční honičkou s maniakálním padouchem, ale pomalým a silně realistickým filmem o skutečné špionáži, tak jak pravděpodobně ve své době opravdu fungovala. Na opravdivosti snímku přidávají i uvěřitelné vztahy mezi postavami a oddechové vložky, např. pořádání firemních večírků. Rozhodně se na nějaký další film Tomase Alfredsona budu těšit, přestože osobně ve výrazný úspěch filmu Jeden musí z kola ven v letošním oscarovém klání moc nevěřím.