Filmy Roba Zombieho nikdy nebyly určené pro masy, nýbrž pro vyhrazené okrajové skupiny diváků, kterým se režisérův tradičně špinavý exploatační styl zamlouval už v Domě tisíce mrtvol. Je totiž poměrně těžké naladit se při jejich sledování na tu „správnou“ notu. Například brilantní Vyvržence pekla jsem dokázal patřičně ocenit až napodruhé, kdy už jsem věděl, co čekat, a byl jsem mnohem větší cynik. Ovšem u The Lords of Salem dochází k tomu, že i Zombieho fanoušek může být z výsledku značně překvapen.

Rob Zombie se totiž pokusil natočit hardcore umělecký film a přitom zůstat věrný svým zásadám, vizuálnímu stylu, bizarní expresivnosti a vyžívání se v nelíbivých věcech, jako jsou krev, mučení, špína, pot a neeroticky snímané ošklivé nahé ženy.

V první třetině je celkem hezky nastolena atmosféra. V úvodu šest nahých starých čarodějnic hýká okolo ohně a my sledujeme hlavní hrdinku Heidi (tradičně obsazovaná manželka režiséra Sheri Moon Zombie), moderátorku metalové rozhlasové stanice ve městečku Salem. Tam jednoho dne dorazí nahrávka skupiny The Lords, která začne silně působit na psychiku žen ve městě. Divák očekává, co se stane, a je pravidelně mírně vyváděn z rovnováhy drobnými znervózňujícími úkazy. (Např. když hrdinka jde do lednice psovi pro žrádlo, rozsvítí v kuchyni, kde je najednou vidět, jak na kuchyňské lince nehybně stojí nahá špinavá žena, hrdinka si ničeho nevšimne, zhasne, dá psovi najíst a odejde.) Potud prima.

V druhé třetině se začne hlavní hrdinka chovat zvláštně, bolí ji hlava, má halucinace, je věčně unavená a má psychické problémy, zatímco se o ni strachují jak kolegové v rádiu, tak její nájemná a místní expert na okultismus. Občas se stane něco divného (odněkud vyleze tucet krys, dveře se samy otevírají a zavírají…) a občas je dokonce naznačeno, co by tím mohlo být myšleno, vysvětlení ale nikdy není jednoznačné.

No a v závěru to ujede někam úplně jinam. Dočkáme se ukázkových wtf scén jako „satanský rituál na umělecky nasnímaném divadelním jevišti“, „porod půlmetrového chrobáka“, nebo „setkání s chapadlovitým Satanem“ (pokud to byl Satan). Nic z toho nedává moc smysl, působí to celé jako nějaká metafora nebo nastavování zrcadla něčemu a rozhodně to nenaplňuje divákovo očekávání po zhlédnutí předchozího děje. Finální pointa vyznívá do ztracena a rozhodně není dostatečným zadostiučiněním za tu hodinu (víceméně nudy) předtím.

Zdroj mého zklamání však nepramení z toho, že Zombie zaplnil svůj film těžko interpretovatelnými uměleckými scénami, artovým svícením, vysoce stylizovanou obrazovou kompozicí, nebo odkazy na staré mistry (některé scény evokují Přichází Satan! nebo Rosemary má děťátko, hrdinka má pokoj vytapetovaný záběry z Cesty na měsíc Georgese Mélièse…), ale v tom, že to vše je velmi nekonzistentně začleněno do divného mixu psychologického dramatu a satanského hororu na tvrdých drogách. Film bez jakéhokoli rozmyslu přepíná tam a zpět mezi veskrze realistickou psychosociální sondou a megastylizovanými bizarními sekvencemi, ve kterých se odehrává temné hororové nadpřirozeno. Plíživé hororové tajemno z první poloviny je bohužel místo gradace utnuto a nahrazeno halucinační jízdou, prázdnou, nenapínavou a nezábavnou. Příběh navíc končí uprostřed cesty, když konečně začne být zajímavý.

Byl bych radši, kdyby se Rob Zombie držel svého exploatačního kopyta a nepouštěl se do podobných přehnaně ambiciózních kousků, kde mu evidentně pšenka nekvete. Čekal jsem ledacos, ale určitě ne nudu a zmatek.