Původem řecký, později ovšem ve Francii tvořící režisér Costa-Gavras proslul zejména politicko-kritickými filmy, jejichž naléhavost je patrna dodnes. Režisérů vyjadřujících se v 70. a 80. letech k politickým událostem či situacím bylo skutečně nemálo a škála témat byla rozsáhlá. Costa-Gavras byl jedním z těch, kteří rekonstruovali – v celoevropském politickém kontextu – ty méně známé události, u nichž není snadné podchytit konkrétní kontext (resp. milieu). Hovoří za to filmy jako Z (1969), které odkazuje na události v Řecku v 60. letech, jež následovaly po atentátu na vlivného politika Grigorise Lambrakise, nebo film Doznání (L’Aveu, 1970), analyzující situaci okolo procesu s Rudolfem Slánským.

Jeho „rekonstruktivní“ tvorba, reprezentována výše zmíněnými filmy – mezi které patří i film Nezvěstný (Missing, 1982) – se vyznačuje několika pro žánr typickými aspekty. Narativem prostupuje snaha postav něčeho dosáhnout (zpravidla spravedlnosti), současně jsou ovšem postavy na pozadí konkrétní politické situace, jež je do jisté míry pohlcuje. Zpravidla u nich vidíme možnost o dějinách do jisté míry rozhodovat (velkou roli mají vysocí vládní představitelé), jež stojí v přímém kontrastu s postavami, které nějakým způsobem dané politické situaci podléhají a snaží se dosáhnout právě oné spravedlnosti či jistoty. Vyprávěním je pak protkáno velké množství informací o různé hodnotě zprostředkovaných skrze dialogy. Čistě pro srovnání – pokud bych měl přirovnat Gavrasovu tvorbu k tvorbě současné, tak podobné aspekty vykazuje například film Uliho Edela Baader Meinhof Komplex (2008), jenž se podobá především perfekcionistickým zpracováním. V případě filmu Nezvěstný se do jisté míry jedná o projev výše zmíněných leitmotivů, v určitých ohledech se ovšem vůči těmto aspektům vymezuje.

Zápletku Gavrasova filmu představuje průběh pátrání po zmizelém spisovateli a filmařovi Charlesi Hormanovi (John Shea), jehož osud se snaží odhalit jeho žena Beth (Sissy Spacek) ve spolupráci s Charlesovým otcem Edem (Jack Lemmon). Vlivem politické situace (příběh se odehrává během nástupu Pinocheta v Chile v roce 1973) se ovšem pátrání značně znesnadňuje a je tak spíše během přes administrativní překážky, které kladou laxní vyšetřovatelé.

Nezvěstný především v sobě spojuje vyšší míru osobní linie oproti dramatu Z, kde je osobní linie ztělesňována postavou manželky zavražděného politika. U Nezvěstného se jedná o silnější propojení osobní linie s politickou sférou, jíž jsou nuceni oba dva hlavní aktéři se postavit a případně s nimi vyjednávat, popř. „administrativně“ bojovat. Ačkoliv Beth a Ed se snaží vypátrat Charlese, stále je patrné, že je nedosažitelný a že se k dostatečnému vysvětlení na zásadní otázky typu „kde je?“ a „proč zmizel?“, potažmo „co po něm chtěli?“ nepřibližují. Syžet nabízí pouze dílčí odpovědi, nikdy ovšem neoperuje s úplnou, jednoznačnou pravdou. Napomáhajících vodítek se oba dva dočkají pouze skrze vzpomínky, což nepřikládá oběma pátrajícím jistotu. Syžet je v tomto ohledu ovšem značně sebeuvědomělý: ve scéně zpovídání starého páru Beth a Edem se sám obraz vzpomínek mění v závislosti na postavě, která vzpomíná – v záběru se tak mění různé pozice postav a aut podle toho, jak si je starý muž nebo žena pamatují. Je ovšem nabíledni, že ani jedna představa není dostačující. Skrze tuto scénu lze vynajít jednotný význam: touha po pravdě je zde systematicky ničena nejasnými výpověďmi, špatně interpretovatelnými detaily ve vzpomínkách a byrokratickými zásahy. Je tak na divákovi, aby aktivně vyhledával kauzální propojení mezi retrospektivami a přítomností. Snadná úloha to ovšem není: vyprávění je zahaleno nekonkrétním tajemstvím o tom, co se vlastně Harmonovi stalo. Čistě povrchní srovnání nabízí Zodiac (2007) Davida Finchera, který – stejně jako Nezvěstný – se spíše soustředí na útrapy samotného procesu pátrání, než aby se – stejně jako mnoho standardních detektivek – uzavřel odhalením onoho tajemství, resp. konkrétním zodpovězením stanovené otázky.

Nezvěstný se tak dá označit za příklad divácky poměrně nepřístupného filmu, bez velkého vyvrcholení a s ne úplně jednoznačným koncem, jenž jen dotvrzuje auru nejasnosti okolo celého případu. Snímek je přesvědčujícím a stále chladným (byť více než u Z vybízejícím k emocionálnímu prožitku) výjevem ze života lidí, kteří stáli v nesprávný čas na nesprávném místě.