CZ Premiéra: 18.08.2011

Televizní režisér Peter Krištúfek zasadil děj svého celovečerního debutu do bratislavského sídliště, po postavě hlavního hrdiny se ale musel poohlédnout v Čechách. Do role vyšinutého introverta Olivera obsadil někoho, kdo má s rolemi podivínů už bohaté zkušenosti, například i ze Samotářů, nebo z Příběhů obyčejného šílenství – Ivana Trojana.

Oliverovým viditelným světem je výhradně jen jeho byt uprostřed betonové králíkárny s výhledem na králíkárnu protější a křeslo leteckého dispečera. Jeho byt je strohý a prázdný stejně jako jeho život, život zakřiknutého a osamělého čtyřicátníka, kterému vlastní samota a pocit, že mu všechny životní šance dávno proklouzly mezi prsty, začne lézt na mozek. Dalekohledem pozoruje naproti bydlící rodinu, zřejmě šťastnou. Ze zvědavého pozorování se však stane obsese a žárlivost pak už vykoná své. V Oliverově hlavě se zrodí plán, jak pošlapat jejich rodinné štěstí rozeštváním obou manželů, následované odchodem otce. Zaujmout jeho místo pak už nebude problém…

To, co začíná jako drama jednoho člověka, rozjede Krištúfek do celkem působivého a hlavně napínavého thrilleru. Žánr jednoznačně určit nelze, nejvíc ze všeho totiž film připomíná psychologickou studii, kterou navíc protíná pár pokusů o experiment. Z počátku je Oliver neprůhledný a tajemný, jeho smýšlení ale každou minutou nabude o nový rozměr a na poli sta minut se téměř kompletně odhalí. Pár trumfů v rukávu si ale přeci jen nechá, takže jeho situace se dokonale pochopit dá, vžít se do ní ale nelze. Když se nad tím zamyslíte, tak podobné věci se přitom mohou dít i ve skutečnosti. Pavlačových voyeurů je všude plno a možná si stejně jako v tomto filmu někteří z nich představují, že ty životy, co pozorují, jsou jejich vlastní. Oliver toto realizuje.

Pro Trojana je to herecký koncert. Na vysokou kvalitu jeho vystupování jsme si po letech už zvykli, ve Viditelném světě jen potvrzuje, že je prostě špica. Je neuvěřitelné, jak obyčejnou změnou výrazu ve tváři nebo nadzvednutím obočí dokáže nahradit všechna slova. V mlčení se ostatně odehrává podstatná část filmu. Často je tu jako jediná zvuková kulisa využívaná neustále zapnutá televize (schválně si všimněte, jak vtipně chvílemi koresponduje dění v televizi s děním na plátně) a pořádné dialogy přijdou na řadu vlastně až ve druhé polovině. Do té doby jsou jedinými lidmi, se kterými naprosto nespolečenský Oliver přijde do styku, jeho kolegové, od kterých se ale distancuje, a jeho matka (Jana Hlaváčová), které na předvedení zapamatování hodného výkonu stačí pouhá minuta.

Snímek i přes výborné herce a zajímavý námět trpí mnoha neduhy. Tak hlavně první třetina je hrozivě zdlouhavá. Líná kamera pronásleduje Olivera všude možně, scénář mu pak přikazuje nepouštět se do akce ihned, nejprve přijde jen oťukávání v podobě seškrabávání laku z auta klíčem. Děj je řídký, přesto spousta vedlejších linií působí hrozně nadbytečně, zejména ta se samotářskou sousedkou. Ta evidentně slouží pouze k vytváření nových situací, díky kterým se zas o kousíček poodkryje nějaký ten střípek z Oliverovy osobnosti, zcela ale chybí její motivace. Stejně tak je málo využitá postava matky, jež jen trochu naťukne problematický vztah svého syna s otcem. Některé pasáže vyznívají do prázdna úplně, což Krištúfek omlouvá jako pokus na divácích. Ne moc úspěšný.

Přesto se Viditelnému světu vyplatí dát šanci, zvlášť pokud se vám líbil třeba Václav. Ač spíše televizní film, coby debut překvapil spíše pozitivně, a to hlavně díky neotřelému nápadu. Moc toho nenabídne a spadá do průměru šedivého stejně jako ty paneláky na sídlišti, Trojan ale naštěstí zachraňuje, co se dá.