CZ Premiéra: 19.7.2012

Woody Allen na své cestě po Evropě zavítal i do Itálie a tohle z toho vzešlo. Na rozdíl od takové Půlnoci v Paříži, Vicky Cristina Barcelona, nebo Match Point – Hra osudu ale v Do Říma s láskou nesledujeme jednotnou dějovou linii, nýbrž čtveřici různých příběhů s různými hrdiny. Film je totiž povídkový.

Po celou dobu sledování filmu jsem si připadal, jako by někdo napsal scénář k Říme, miluji tě (nebo k něčemu takovému), náhodně vybral čtyři z tuctu jiných desetiminutových příběhů a dostatečně je natáhl tak, aby dohromady zabraly hodinu a tři čtvrtě. Žádná z těch čtyř povídek totiž nepůsobí zrovna dvakrát ambiciózně a ani neoplývá takovým potenciálem, aby se z nich dal složit plnohodnotný film. Další pocit, kterého se mi dostávalo, by se dal charakterizovat tím, že pokud nás měla atmosféra Paříže v Půlnoci v Paříži okouzlit a vtáhnout do sebe, tak Řím nás nejenže okouzlí a vtáhne do sebe, ale navíc nás pohlavně zneužije a zanechá v příkopu u krajnice. To souvisí s ne úplně morálním vyzněním osudů některých hrdinů filmu v reakci na to, jak se zachovají. Pokud jste měli v případě Woodyho posledního filmu nutkání okamžitě odjet do Paříže, tak v případě tohoto filmu asi nutkání jet do Říma mít nebudete. A poslední hřebíček do rakve spočívá v tom, že jednotlivé povídky nesdílí žádný jednotící prvek (kromě toho, že se všechny odehrávají ve stejném městě) a že nejsou moc dobře zrežírované.

V první povídce hraje Roberto Benigni obyčejného stereotypního italského úředníčka, který se přes noc bez jakéhokoli přičinění stane mediální hvězdou a miláčkem davů. Jediným smyslem existence tohoto příběhu je to, že v něm zřejmě Woody chtěl satirizovat absurdnost médií a bulváru, jinak mi totiž jeho smysl uniká.

Druhá povídka vypráví o dvou italských novomanželích, kteří přijíždějí do hlavního města za vzdálenými příbuznými ženicha. Manželka se ztratí ve spletitých ulicích Říma, zatímco do manželova pokoje vejde prostitutka (Penélope Cruz), aniž by bylo vysvětleno, jak se tam vzala a kdo ji poslal, a muž ji přinutí hrát před jeho příbuznými, že je jeho ženou. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby !!SPOILER!! se ten muž s tou prostitutkou v průběhu děje vědomě nevyspal a jeho ztracená žena se nezávisle na tom nerozhodla, že se vyspí se známým italským hercem a okolnosti nenapomohly tomu, že se nakonec taktéž vědomě vyspala s úplně neznámým zlodějíčkem, který přišel toho herce okrást do jeho hotelového apartmá !!KONEC SPOILERU!!.

Ve třetí povídce se americký student architektury (Jesse Eisenberg) seznámí s americkým architektem (Alec Baldwin) a pozve ho k sobě domů, kde žije se svou přítelkyní. Za tou pak přijede její supersvůdná a supermanipulativní kamarádka pseudo-intelektuálka (Ellen Page) a kluka jí přebere. Alec Baldwin veškeré dění napůl zúčastněně komentuje. Není přitom po celou dobu jasné, jestli má být Baldwin nějaký vševidoucí neviditelný přízrak či strážný anděl, nebo zda Eisenberg nepředstavuje jeho mladší já z doby, kdy v Římě bydlel se svou přítelkyní a procházka po známých místech ve městě mu tento incident z jeho minulosti pouze připomněla (což bude asi správná verze výkladu). V obou případech se totiž dají nalézt vhodné protiargumenty.

Poslední historka je o tom, kterak američtí rodiče jedou do Říma poznat rodiče svého nastávajícího italského zetě, se kterým se seznámila a zasnoubila jejich dcera. Otec slečny (Woody Allen) je náhodou režisér operních her a všimne si, že otec ženicha má pěvecký talent, ale že umí zpívat jen, když se sprchuje. Obsadí ho proto do hlavní role v opeře, kterou upraví tak, aby byl její součástí funkční sprchový kout. To, že se v tomto bizarně absurdním příběhu opět vyskytuje po šesti letech sám režisér, mu značně přidává. Woody je totiž ze všech nejvtipnější a nejvděčnější, zejména ale díky nostalgii. Řeknete si totiž, že to je ten starý dobrý Woody, jak ho máme rádi, jako neurotického podivína, který pořád něco mele a dělá si legraci z vážných věcí.

Tyto čtyři příběhy se navzájem náhodně proplétají, a kdyby se proplétaly jinak, bylo by to jedno. Jejich propletenec totiž nedává smysl ani na okamžik, protože není zachovaná časová souslednost (jeden příběh se odehrává v průběhu jediného dne, další trvá dní několik). Příšerný je hudební doprovod, který omílá pořád jednu a tu samou italskou odrhovačku pořád dokola. Výsledek trochu zachraňují herecké výkony všech zúčastněných, ale to nic nemění na tom, že podprůměrnému filmu dělá ostudu hlavně scénář a (kupodivu) režie. Jestli se Woody Allen zatoulá na svých toulkách i do Prahy (snad by mohl) a rozhodne se tu natočit film, tak pevně doufám, že bude lepší, než toto. Když už, tak alespoň na úrovni skvělé Půlnoci v Paříži.