CZ Premiéra: 8.3.2012

Slabé sociální i finanční zázemí a tomu odpovídající deprese, která se stala hnacím motorem předchozích filmů Bohdana Slámy (Venkovský učitel, Štěstí…), je charakteristická i pro hrdiny jeho tragikomedie Čtyři slunce. Vypráví o obyčejné průměrné rodině. Otec Jára (Jaroslav Plesl) byl vyhozen ze zaměstnání kvůli kouření marihuany, jeho žena Jana (Anna Geislerová) je zaměstnaná na poště, Járou opovrhuje a má značné potíže i s výchovou nevlastního syna Vény (Marek Šácha). Ten ve slabošském otci nenachází vzor a lne ke kamarádství s pankáčem Jerrym (Jiří Mádl), z čehož plynou jeho četné problémy s autoritami a se školou…

Jak vidíte, v tomto filmu je každý tak trochu outsider, každý svým vlastním způsobem. Bohdan Sláma popisuje jejich osudy sledem epizodek, které zaznamenávají menší i větší rodinné rozkoly. Je zajímavé tyto příběhy a následně měnící se vztahy mezi postavami sledovat, všechny je totiž hrají bravurní herci. Nemá smysl jejich výkony podrobněji rozebírat, všichni jsou na podobně vysoké úrovni, a to včetně Mádla a nově objeveného patnáctiletého Marka Šáchy.

Problém spočívá v tom, že filmu chybí výraznější dějová linie. Snímek vypadá jako filmová studie na téma „Jde to s námi z kopce“, dobří herci tuto polohu perfektně zvládají a po řemeslné stránce také nelze nic vytknout. Jde o ukázku profesionálně odvedeného, kvalitního filmařského řemesla, která je ale tak trochu o ničem. A zádrhel spočívá v samotných postavách.

Nejzajímavější ze všech je postava Járova kamaráda, šamanského Karla, kterého hraje Karel Roden. Tento esotericky založený muž spjatý s přírodou prochází jistými částmi filmu jako zjevení. Často hovoří o energii kamenů, provádí podivné rituály apod. Většina těchto scén je podána značně komicky (vlastně to jsou jediná celkem vtipná místa v celém filmu) a v tom tkví kámen úrazu. Místo aby se na Karla nahlíželo jako jistou schopností obdařeného jedince, který se trápí, protože mu nikdo nerozumí, tak ho diváci budou mít za podivínského blázna se zanedbaným zevnějškem, kterému evidentně straší ve věži, a jehož scénář staví do situací, ze kterých jinak než s posměchem nevyjde. Karel Roden ho přitom hraje naprosto nekomediálně, za což si ode mne zaslouží uznání. Vlivem režie a scénáře se z něj ale přese všechnu snahu stává komická figurka a ze všech těch mystických prvků, které snímek obsahuje, zas takové úsměvné momenty.

S tím souvisí i úplný závěr, kdy dojde k něčemu velmi podivnému, a najednou je nám ze scény na scénu předesíláno, že na všem tom mysticismu a esoterice vlastně něco asi doopravdy bude. Pro mě osobně se stala finální scéna jakýmsi zadostiučiněním pro Karlovu postavu, ostatní diváci ale budou mít pravděpodobně spoustu různých domněnek, co že se to tam vlastně stalo, co to mělo znamenat, a co z toho vyplývá. Kdyby byla postava Karla brána po celou dobu zcela seriózně, asi bych s vyzněním filmu neměl problém. Vzhledem k opaku mi ale zařazení závěrečné scény v této podobě jako šťastný a moudrý tah nepřipadá.

Pokud ale zapomenete na posledních pár minut, tak celý ten zbytek předtím je víceméně funkční drama s kvalitními herci a uvěřitelnými životními situacemi. Jedinou a poslední výtkou je, že se od začátku do konce nijak nezmění motivace postav nějak pohnout se svými životy. Za své problémy si mohou výhradně sami, chovají se jako blbci a sobci a navzájem si své chyby odpouštějí, jako by se vlastně nic nestalo. Kdyby mně kamarád rozfofroval všechny rodinné úspory za jedinou noc za chlast a děvky, asi bych ho pěkně nakopal.

Filmu samozřejmě přeji úspěch na festivalu Sundance, mezi ty lepší kousky Bohdana Slámy bych ho ale zařadil jen stěží.