CZ Premiéra: 6.12.2012

Anna Karenina je adaptací ruského románu Lva Nikolajeviče Tolstého. Vypráví o dobře situované ženě s vybranou pověstí, která se osudově zamiluje do mladého důstojníka Vronského tak zaníceně, že mu dá nakonec přednost před svým vysoce postaveným manželem i vlastním synem, přestože ví, že ji taková troufalost může nejen společensky, ale i psychicky a fyzicky dočista zničit.

Joe Wright se po filmech Pýcha a předsudek a Pokání pustil do převedení další literární klasiky na plátno a opět mu to vychází (na rozdíl od předchozího snímku Hanna, který i nadále zůstává jeho nejhorším). Dle mého názoru je Anna Karenina o trochu lepší než Pýcha a předsudek, vypravěčských a jiných kvalit Pokání ale na druhou stranu nedosahuje. Srovnávat ji s oběma filmy je však těžké, je totiž hodně jiná a výrazně se odlišuje i od jiných typů knižních adaptací.

Rozdíl je v tom, že značná část filmu je situovaná do prostředí divadla, přičemž postavy se pohybují jak po jevišti, tak v hledišti, ale mnohdy zavítají i do zákulisí či do provaziště, kde potkávají kulisáky a techniky, kteří se věnují své práci, jako by se nechumelilo. Bez ohledu na to, jestli se děj filmu odehrává v petrohradském rodinném zámku, na ruském venkově, na nádraží či na koňských dostizích. Vyloženě nabitá je především první třetina, kdy se režisér předvádí, jak může. Spousta složitých scén je točená na jeden záběr, postavy se pohybují v důmyslných choreografiích, do toho kulisáci přestavují okolo herců dekorace v reálném čase, podle toho, kde se má příběh odehrávat. Umělecká výtvarnost je vyšponovaná na maximum. Do toho hudba, kostýmy, zajímavé režijní nápady, inteligentní střih, atmosféra… Radost pohledět. Když se rozevřou zadní dveře divadla a před vámi se poprvé objeví skutečné zasněžené pláně, působí to jako zjevení.

Tento originální přístup se Wrightovi bohužel nepodařilo udržet, takže postupem času se film přesune do normálních interiérů či exteriérů bez jakékoli další stylizace, vyjma dobové. Když pak po nějaké době opět zavítáme do divadla, už to působí spíš nuceným, a rozhodně ne konzistentním dojmem.

Způsob, jakým je Anna Karenina natočená, je rozhodně na celém filmu tím nejzajímavějším. Příběh samotný totiž moc zajímavý není, a i když třeba neznáte knižní předlohu, po docela krátké době vám už musí být jasné, jak se bude příběh dál vyvíjet. Ústřední trojúhelník Anna – Vronský – Karenin doplňuje ještě vedlejší romantická linie, která by asi měla tvořit nějaký kontrast k té první, ve skutečnosti je ale víceméně zbytečná, stejně jako většina ostatních vedlejších postav a podzápletek. Jako celek to však funguje, opět především díky Wrightovi, ale také díky skvělým hercům. Keira Knightley v hlavní roli je tradičně výborná, Jude Law je coby Annin manžel chladně charismatický až démonický a překvapil i Aaron Taylor-Johnson (Kick-Ass, Divoši) v roli až absurdně atraktivního Vronského. Na základě jejich výkonů funguje i většina emocí, přestože jednotliví hrdinové by mohli být ještě lépe prokreslení a konec méně zkratkovitý.

Jako historické drama je Anna Karenina sama o sobě spíše lehce nadprůměrná, neuvěřitelně ji ale pozvedává její okázalá výtvarná stylizace a neotřelá výprava. Mnoho sekvencí bych si rád pouštěl neustále dokola (úvod, ples, dostihy…) a nechal se jimi znovu a znovu ohromovat. Škoda, že Joe Wright po první třetině polevil, jinak totiž mohlo vzniknout něco opravdu velkolepého.