V podivném institutu se vzhledem psychiatrické léčebny je z jistého důvodu držena mladá dívka. Ošetřuje a pozoruje ji zdrogovaný úchylný doktor. Dívka využije příležitosti a rozhodne se utéct, což se jí povede. To je celý děj.

Psychedelický film natočil jako svůj debut začínající režisér Panos Cosmatos, jehož jedinou kvalifikací je skutečnost, že režisérem je i jeho otec, tvůrce Přejezdu Kassandra, Ramba 2 a dalších. Synek ledacos od tatínka odkoukal, narval svoji prvotinu hypnotickým vizuálem, futuristickým designem, barevnými filtry a elektronickým soundtrackem, přidal poselství a interpretační roviny a výsledek okořenil trochou krve. A je to téměř k nepřežití.

Největší slabina tkví totiž v tom, že film je neuvěřitelně pomalý a extrémně nudný. Jako by se nějaký věčně sjetý feťák snažil natočit Vesmírnou odyseu, ale ještě výrazně pomaleji a abstraktněji. Vzhledem k prostinkému ději je opravdu zarážející, že v celkovém součtu má film těsně ke dvěma hodinám.

Poselství filmu se dost tluče s jeho výrazně stylizovanou formou. Útěk hlavní hrdinky se dá brát jako útěk ze světa drog a zbavování se závislosti (proto jí v útěku nikdo nebrání, neboť to musí zvládnout sama, což mi přišlo ze začátku divné), postavu záporáka zas lze považovat za drogu samotnou. Snímek ve druhém plánu hlásá, že drogy jsou špatné, v prvním plánu však vychází uživatelům lehčích návykových látek vstříc tím, že pro ně film povyšuje na sytě barevný a hypnoticky zážitkový trip. Po jeho sledování jsem si připadal, že kdybych se předtím zhulil, asi by se mi to líbilo víc. Těžko říct. Za střízliva jsem každopádně měl poměrně zásadní problémy s kontextovým vnímáním extrémně světelně přeexponovaných pasáží a s pochopením druhořadých dějů v zápletce.

Je to, jako by někdo natáčel adaptaci počítačové hry, jejíž poselství by bylo, že počítačové hry jsou špatné. Nebo film pro cílovou diváckou skupinu vymezenou na ortodoxně věřící křesťany, avšak který by byl silně proticírkevní. Pokud to pan Cosmatos myslel opačně, a sice že po tomhle filmu diváci přestanou chtít brát drogy (jako např. u Requiemu za sen), pak asi bohužel docílil toho efektu, že si jointa naopak tuplem dají a film budou chtít vidět znovu, protože to pro ně bude “prima materiál na podívání, když je někdo zhulenej”.

Dále mě nevýslovně štvalo, jak režisér každou chvíli nakousne něco zajímavého (např. odhalení toho důvodu, proč je hlavní hrdinka v ústavu, nebo příchod robotů (!)), ale pak to nechá ležet ladem a jde od toho. Forma pokládá obsah na lopatky.

Rozhodně nejde o nějaký brutální krvák. Násilí je sporadické a graduje až k závěru. Smrt hlavního záporáka je ale každopádně s přehledem nejtrapnější, jakou jsem kdy ve filmu viděl. Zdaleka nejtrapnější.

Za černou duhou je divný film. Když tak nad tím přemýšlím, tak bych ho kvůli té nikoli hloupé alegorii na vymaňování se z drogové závislosti dokonce v klidu doporučil, to by ale nesměl být tak úmorně nudný. Nejpovedenější z toho všeho je trailer. Když si ho pustíte dvakrát za sebou, budete z toho mít daleko lepší zážitek, než ze sledování samotného filmu.