Na poli krvavých exploatation filmů se toho z hlediska kvality zatím moc neurodilo, opomeneme-li filmy Roba Zombieho a občasné záblesky naděje v podobě atraktivních příběhů s myšlenkovým přesahem, jak tomu bylo například u explicitního Jezera smrti, kde se až překvapivě dobře operovalo se sociálním a rodinným podtextem. Většina podobných pokusů o natočení snímku, jehož postavy jsou v průběhu děje buď věčně od krve, nebo aspoň od bahna, končí neúspěšně.

Výsledky takových pokusů se pak řadí mezi samoúčelně násilné a bezduché slátaniny, o něž logicky není pod nátlakem konkurence zájem. Dva roky starý remake Posledního domu nalevo z roku 1972 měl tu výhodu, že byl vpuštěn do kin, že na jeho konceptu zapracoval samotný Wes Craven (režisér původní verze), a že jeho scénář smíchal krví nasáklý horor dohromady s revenge filmem. Vzniklý žánrový hybrid ale vítězného koně moc nepřipomíná.

Původem řecký režisér Dennis Iliadis totiž Cravenův nápad roztahal do dvouhodinové stopáže, takže spousta scén působí natahovaně a zdlouhavě. Tento fakt nejvíce postihnul celou první polovinu snímku a také jeho závěr, který měl být krátký a úderný, místo toho ale při koukání na hodinky pouze čekáte, jak film dopadne (což samozřejmě tušíte už dlouho dopředu). Ještě že alespoň ta druhá polovina oplývá hutnou atmosférou a vynalézavou řezničinou. Bez ní by totiž tento film neměl co nabídnout.

Ve zmíněné první polovině se seznamujete s dívkami Mari a Paige, přičemž ta první jmenovaná tráví dovolenou s rodiči v jejich letním sídle kdesi v lesích u jezera a za kamarádkou Paige jen dojela na návštěvu. Obě mladé a atraktivní slečny se spustí s podezřelým tichým hochem s vidinou lehce nabytých omamných látek zeleného charakteru, aby byly hned v zápětí nuceny prchat před nebezpečnou partičkou sadistických zabijáků. Ti už s nimi mají své vlastní plány. Když je slečinky po nějakém čase omrzí, tak s nimi učiní rychlý proces. Aniž by zkontrolovali, zda svou práci odvedli pořádně, vydají se hledat útočiště před bouřkou do nějakého blízkého stavení – a náhodou se bez nejmenší špetky tušení ocitnou na prahu domu Mariných rodičů…

Od té doby hraje film na efekt a zároveň se snaží polemizovat o vině a trestu. To mu vychází. Do té fáze se ale divák musí prokousat nepříliš zajímavým sledem úvodního seznamování a následného fyzického teroru, kterému chybí hloubka a psychologicky vyspělejší postavy, kterým byste opravdu rádi fandili. Slečny jsou sice krásné, ale hloupé (což je bohužel zrovna jedno z pravidel žánru). Naopak zabijáci jsou odporní od hlavy po paty, ačkoli srovnání s takovým Otisem a kapitánem Spauldingem z Vyvrženců pekla nesnesou. Scéna se znásilněním je strohá, přitom by ráda kdekoho šokovala. Dneska jsou už ale hororoví fanoušci náročnější, co si budeme povídat. Romanticky založené přítelkyni to však nepouštějte.

Zhruba v šedesáté minutě nastane zvrat, to když vrazi zaklepou na dveře. V tu ránu se během několika málo minut ze zavrženíhodného braku vyklube nadprůměrná a napínavá podívaná. Scénář začne dávat smysl a hlavně se na scéně pořádně vybarví Mariny rodiče, charismatický a k velkým věcem odhodlaný pár. Dojde i na chuťovky typu ruka v drtiči kuchyňského odpadu nebo hrátky s mikrovlnnou troubou. Dá se říct, že kvůli tomu se Poslední dům nalevo vidět vyplatí, nezvracíte-li při pohledu na krev. I když pokud byste zvraceli při pohledu na krev, asi byste dobrovolně nelezli do Úchylova koutku.

Jako žánrová jednohubka je snímek nakonec plně dostačující, přestože tomu jeho první polovina vůbec nenasvědčuje. Vzhledem ke koncentraci zručné a originální filmařiny v polovině druhé proto opožděné puštění televize vůbec neuškodí.