V neslavné konkurenci současné tvorby je nenápadný horor Insidious jasným favoritem, na kterého se vyplatí vsadit. Dneska se to jen hemží remaky duchařských hororů, remaky zapomenutých žánrovek ze šedesátých let a krvavými splattery postrádajícími originalitu, napětí i jiné kvality. Naopak Insidious je originální dost a strašidelnou atmosférou přímo přetéká. Však ho také natočil James Wan, jenž nabral režijní zkušenosti na Rozsudku smrti s Kevinem Baconem a s atmosférou se naučil pracovat už u Zlověstného ticha a kultovního Saw.

Už s prvním a zároveň nejlepším dílem ultradrsné podívané o skládačkovém vrahovi se divákům představil jako průkopník moderního hororu a v Insidious jde ještě dál. Obligátní lekačky dostávají zcela nový význam, protože Wan je schopen je zařadit i do obyčejných dialogů vedených za bílého dne. S hektolitry krve a samoúčelným masakrem tentokrát nepočítejte, přímočarou brutalitu snímek úspěšně nahrazuje tradičními metodami, jako je mimořádně efektivní vyvolávání strachu, mizivá předvídatelnost a moment překvapení. K dobru je mu třeba ještě přičíst nezávislou produkci, která neplýtvala penězi na digitální triky, takže celkovým zpracováním je Insidious jak ze staré školy a má šanci se zařadit mezi opěvované klasiky typu Hellraiser nebo Osvícení.

Příběh vyprávějící o průměrné americké rodině je nepřímo rozdělen do tří částí. Začíná jako klasická duchařina o tom, jak malý kluk upadne do kómatu a od té doby začne v okolí jeho pokoje strašit. Ozývání podivných hlasů a zjevování ještě podivnějších děsivých postav perfektně graduje a Wan dělá všechno proto, aby si divák nadělal do trenek. Chlapcovy vystrašené rodiče hrají celkem známí herci (Patrick Wilson a Rose Byrne) a ačkoli nesmlouvavý otec se snaží své ženě matoucí bludy vymluvit, ona po několika dalších konfrontacích s nadpřirozenem zavolá na pomoc profesionální vymítačku. Vynikající Lin Shaye a její dva pomocníci přitáhnou do domu plno technologických vymožeností na hraně uvěřitelnosti, připomínající spíš výbavu Krotitelů duchů.

Tím začíná druhá třetina filmu, zběsilejší a surovější. K jejímu vrcholu patří dokonale nasnímaná a do puntíku promyšlená scéna spiritualistické seance, ke které si doporučuji obléct hnědé kalhoty. Závěrečná třetina bohužel pozbývá pečlivě budovaný závoj strachu z neznámého nebezpečí a všechny ty předesílané duchy a nestvůry servíruje divákovi na stříbrném podnosu. Pouhé tušení přítomnosti zuřivého démona (něco mezi čertem, Darth Maulem a Freddym Krugerem) je rozhodně víc o nervy, než když vám zmíněný rarach skočí do cesty a pošle na vás armádu nebožtíků. I když ve Wanově podání se jedná o poměrně působivý záměr. Bizarní svět, ve kterém se finále odehrává, by šlo využít určitě lépe, takhle ve vás moc hluboký dojem nezanechá. Zaujme leda tak dekadentním zpracováním a barevným kontrastem ke skutečnému světu. Ve svém přehnaně fantaskním podání se ke zbytku filmu navíc moc nehodí a jeví se podobně, jako kdyby na konci Vymítače ďábla bojovali knězi se Satanem v nějakém paralelním vesmíru v bojové aréně. Finální pointa vás však dorazí.

Když se nad tím zamyslíte, tak Insidious vlastně není žádné mistrovské dílo, přesto se jedná pravděpodobně o nejlepší horor roku. Úplně si vystačí s lehce nadprůměrnými herci, kvalitním scénářem a dokonalým filmařským řemeslem zručného režiséra. Jeho umně vyprávěnou strašidelnou pohádku budete hltat a děsit se u ní, jako ještě nikdy. Zapomeňte na všechny ty okoukané slashery, nudné Paranormální aktivity, vykonstruované krváky a omleté duchařiny a až se vás někdo zeptá na kvalitní film, u kterého jste se vážně báli, doporučte tohle.