Očekávaná Červená Karkulka od Catherine Hardwicke, režisérky Stmívání, se do našich kin nakonec nedostala a místo toho zamířila rovnou do prodejen. Asi byste se podivili, jak moc se upírské romanci navzdory odlišnému námětu podobá, jak bolestně pravdivé byly její nelichotivé zahraniční recenze a jak málo má ve skutečnosti společného s původní pohádkou bratří Grimmů o malé holčičce s červeným čepcem.

Z pohádky tu zbyl akorát motiv vlka, v tomto případě vylepšený na vlkodlaka, hodná babička a ten rudý plášť s kapucí. Místo dětské Karkulky tu máte dospělou dívku Valerii, která se svou krásou a obličejem Amandy Seyfried nemůže rovnat žádné jiné slečně z celé malé vesničky v horách, kde se film odehrává. Příběh je úplně odlišný, a když dojde na očekávané „Proč máš tak velké oči, babičko?“, působí to vzhledem k okolnostem spíš rušivě a směšně navrch.

Valerie miluje mladého a fešného dřevorubce Petera a on ji, sňatek má však domluvený s bohatším Henrym. Do rovnice si dosaďte Peter = Edward a Henry = Jacob a hned víte, na čem jste. Henry má ale na rozdíl od Jacoba aspoň tu slušnost se do vztahu dvou zamilovaných lidí zbytečně nemíchat, zvlášť když k Valerii nic moc necítí a ví, že i kdyby, tak by jeho láska nebyla opětována, zvlášť když se jedná o zasnoubení naaranžované. Peter je jen další variace na rozervaného hrdinu a Amanda v roli Valerie se prakticky po celou dobu tváří zasmušile a ublíženě. Zmíněnou romantickou linii pak narušuje výskyt dravého monstra masakrujícího místní obyvatele.

Většinu scénáře tvoří dialogy v některých případech tak špatné, až jsou nechtěně vtipné („Vlk zase zabíjel.“ „To ne, vždyť jsme měli dohodu o míru!“ „Porušil ji.“). A tak je to po celou dobu filmu. Úsměvnost určitých scén zavání nechtěnou parodií. Děj je sice prostý, ale k nudě naštěstí netíhne, to by totiž byla poslední kapka. Jednoduchost a přímočarost příběhu dostatečně obzvláštňuje postava vanhelsingovského vlkobijce Solomona (jiný Solomon než ten, co má vlastní film). Toho si zahrál Gary Oldman, chybí mu ale víc démoničnosti, stříbrné nehty a krutá nesmlouvavost rozhodně nestačí. Zbytek nedostatků snaživě zakrývá výtvarná stránka filmu, i ta je ale nevýrazná a čerpá hlavně z obligátních krajinek. Dlouhá červená vlečka na bílém prašanu sice vypadá dobře, ale to je tak všechno.

Divák se může dušovat, že totožnost vlkodlaka je mu od prvních záběrů více než zřejmá a film ho pak celou dobu otravuje s falešnými podezřelými (když se zjistí, že netvor má hnědé oči, tak kamera začne zabírat z detailu každého, kdo takové charakteristice odpovídá). Konečné rozuzlení vás však stejně překvapí. Je trochu nelogické, ale i to se počítá. Nejen proto filmu kupodivu nechybí moment překvapení a těch 40 procent je převážně za to.

Nabízející se srovnání se Stmíváním je dost laciné, ale pokud tahle romanticko-hororová pseudovariace na Karkulku nevznikla s myšlenkou na fanynky (potažmo fanoušky) upíří ságy, pak těžko říct, proč vlastně. Podobně laděná atmosféra i postavy a stejně labilní dialogy jsou očividné. Naopak přeslazených scén a zamilovaných průpovídek jak z telenovely si moc neužijete. A ještě jedna věc, otce Valerie hraje Billy Burke, známý právě ze Stmívání jako otec Belly.

Oproti pohádce zde skryté morální ponaučení nejspíš nenajdete a ve Valeriině košíčku byste víno s bábovkou hledali taky marně. Film připomíná spíš nepříliš povedeného mutanta vzniklého zkřížením série Twilight se surrealistickým Společenstvím vlků. Nebýt těch pár náznaků, tak by se vlastně ani nemusel jmenovat Červená Karkulka.