CZ Premiéra: 10.11.2011

Jsou asi jen dva současní režiséři, kterým bych ani za mák nevěřil, že by dokázali natočit komorní historické drama – Michael Bay a Roland Emmerich. Tomu druhému se to s odřenýma ušima kupodivu podařilo. Přestože má ve sbírce kousky jako Den nezávislosti nebo 2012, pustil se do námětu o tom, jak to tenkrát možná bylo ve skutečnosti se Shakespearem.

Megalomanské manýry a stovky digitálních triků vystřídaly kostýmy, dobové kulisy a renesanční hudba. Nenápadný snímek má z Emmerichových filmů nejblíže k Patriotovi a asi ho bude čekat i podobný osud. Osud filmu, který sice není špatný, ale nenabízí nic, co by vám mělo dlouhodobě utkvět v paměti.

Příběh se odehrává v Anglii za vlády královny Alžběty a Emmerich k němu přistupuje, jako by režíroval divadelní hru. Ostatně, zasvěcující úvod se odehrává přímo na divadelních prknech, odkud se děj ladně přenese do londýnských ulic. Plynulá prolínačka mezi jevištěm a zablácenou uličkou je skvělá, bohužel však dává najevo, že nejlepší scénu si režisér odbyl hned na začátku. Zbytek je hereckou a kostýmovou exhibicí, kde se pro všechnu okázalost trošku pozapomnělo na příběh samotný.

Hlavní problém je v Emmerichově režii. Zpočátku se divák ztratí v (ne)návaznosti scén (děj totiž přeskakuje mezi zhruba čtyřmi časovými rovinami a první půlhodina kvůli nepřehlednosti nedává moc smysl) a posléze i ve značném množství postav. Je jich tu požehnaně a strašně se pletou. Pokud nejste znalí v dějepise, tak nemáte šanci. Od poloviny dál je vyprávění už víceméně lineární, v tu chvíli ale také vyjde najevo, že naprosto postrádá zvraty. Příběh je sice plný tajností, intrik a skandálních odhalení, gradace ale chybí a při délce dvou hodin se neubráníte zívnutí. Kromě technických detailů je největším kladem režie to, že z filmu nečiší režisérova lítost nad tím, že tentokrát nemůže zaplavit Londýn obrovskou vlnou tsunami.

Za zmínku stojí poupravené charaktery historických postav. Královna Alžběta, v učebnicích popisována jako ta ctnostná, je zde za smilnici se slušným seznamem milenců a nemanželských dětí, jejichž identita jí je zatajena. Není pak divu, že mohlo snadno dojít k incestu, což je v Anonymovi docela opakovaným tématem. Taktéž postava nesoucí jméno William Shakespeare (jenž přišel ke všem těm hrám a sonetům podle této alternativní verze jako slepý k houslím) je zde pro účely filmu druhořadým hercem a egoistickým tupcem, navíc negramotným. Na podporu teorie, že autorem neslavnějších divadelních her na světě nemusí být nutně on, tu uslyšíte mnoho argumentů, avšak s různou mírou přesvědčivosti.

Herci jsou brilantní (každého odněkud znáte, i když podle jména si je nevybavíte), dobová stylizace super a výprava sice skromná, ale působivá. Zejména pak atmosférické scény odehrávající se přímo na jevišti, přičemž se hýří citacemi ze všech možných Shakespearových her, jsou velmi dynamické (ba přímo epické či dojemné) a strhující. Škoda, že zbytek filmu není také takový. Je pravda, že komorní námět se podařilo zpracovat do podoby poměrně kvalitního a dobře zahraného snímku s líbivým vizuálem (parádní osvětlení), na který se dobře kouká. Přesto je Anonym hrozně nevýrazný a zapomenutelný, přičemž ho nedostatek vypravěčského umu a velkoleposti sráží přes všechny viditelné klady na kolena.