Skupina italských partyzánů vyráží do akce, jejíž náplň je známá pouze veliteli a jeho zástupci. Po náročném přesunu v zasněžených horách se dostávají do nížin, kde na ně čeká ukrývání před všudypřítomnými německými vojáky. Nakonec se šťastně dostanou na místo setkání se spojkou, od níž se mají dozvědět detaily. Dorazí však pozdě, muž byl dopaden a zabit nacisty.

Partyzáni najdou úkryt v nedalekém domě, kde se dozví informace o svém cíli. Jde o větší množství zbraní, uskladněných v areálu blízké továrny. Jelikož nejsou k dispozici podrobnosti, velitel odchází na místo, kde se snaží kontaktovat zaměstnance, kteří měli s provedením úkolu pomoci. Po počáteční nedůvěře se mu skutečně podaří získat jejich důvěru a domluvit převzetí zbraní. Běh události ale změní další dění ve městě. Připravuje se stávka, na což Němci okamžitě reagují. Dorazí do továrny, nařídí demontovat zařízení a odvézt ho do Třetí říše. Partyzáni proto změní plán a nočním útokem se objektu zmocní. Ráno dorazí nepřátelské posily, partyzáni, společně s dělníky s nimi svádějí ústupové boje a snaží se i se zbraněmi uniknout zpátky do hor. Během pronásledování sice utrpí značné ztráty, v kritickou chvíli však na jejich stranu přeběhnou italští vojáci, do té doby pomáhající Němcům.

Za jejich podpory se podaří dostat se z dosahu pronásledujících nacistických jednotek. Ty navíc musejí současně řešit stále probíhající stávku, takže nemohou nasadit plný počet mužů. Operace tak končí velkým úspěchem. Navzdory obětem ve svých řadách dokázali partyzáni odnést klíčové zbraně, díky dělníkům a italským vojákům navíc mají možnost znovu doplnit početní stavy a pokračovat v boji s Němci.

Pod pojmem italský válečný film si většinou představíme některý z neslavně slavných zástupců sub-žánru „Euro War.“ Nicméně na Apeninském poloostrově se snímky s touto tématickou točili mnohem dříve, než se začalo s nekvalitním napodobováním Tuctu špinavců. Tvůrci se sice zjevně snažili natočit něco s větší hloubkou, nicméně zůstává otázkou, nakolik se jejich záměry vyplnily. Velkou část děje tvoří dlouhé dialogy na různá témata, týkající se všeho, jen ne ústřední zápletky se získáním zbraní z továrny. Dva partyzáni zkrátka někde sedí a probírají rodinu, plány do budoucna, nebo smysl vlastního působení v čele jednotky. Podobné pasáže film zbytečně prodlužují a mají vyloženě retardační charakter. Situace se bohužel příliš nezlepší ani ve chvílích, kdy dojde na bojové scény. V rámci své doby nejsou nijak extra povedené a navíc trpí dvěma nedostatky. Za prvé, mají naprosto nezvládnutý střih.

Za druhé, fungují pouze jako jednotlivé záběry. Ranní útok Němců na továrnu vypadá tak, že kamera zabere támhle padajícího nacistu, támhle partyzána za kulometem a zase skáče dál. Pochopit ze záběrů, jak vlastně bitva probíhá, proto vyžaduje určitou dávku představivosti. Navzdory tomu obsahuje snímek i podařenější momenty. Pobyt partyzánů v domě má v sobě až komediální náboj, vnášející trochu světla do poněkud sterilního dramatu. Povedl se také úvod filmu, kdy od pohledu vyčerpaní partyzáni, nesoucí raněného kamaráda, kráčejí po zasněžené cestě za doprovodu povědomé melodie. Scéna má výbornou atmosféru, kterou se bohužel, zejména díky neustálým nudným rozhovorům, nepodařilo udržet. Snímek jako takový tak zůstává pod průměrem, což ho poměrně jasně odkazuje k zapomenutí. Padesátá léta zkrátka nabízejí velké množství daleko zdařilejších a kvalitnějších válečných filmů.