Zatímco druhá světová válka v Evropě už prakticky skončila, spojenecké síly v Pacifiku se chystají k největší vyloďovací operaci na tichomořském válčišti. Cílem útoku se má stát ostrov Okinawa, který představuje ideální odrazový můstek pro připravovanou invazi na vlastní japonské ostrovy. Japonské velení si je vědomo, že posádka ostrova nemůže dlouhodobě vzdorovat početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli, nicméně hodlá pokračovat v boji až do konce a způsobit Američanům ztráty v co největším rozsahu. Na rozdíl od bitev o jiné ostrovy se Japonci tentokrát stáhnout od pobřeží, odhodlání se bránit až ve vnitrozemí.

Mimo vojáků se obrany účastní většina obyvatel, plnících různé pomocné funkce a pomáhající vybudovat opevnění. Do boje se chystá i největší bitevní loď světa, kolos Yamato, jehož úkol spočívá v připlutí do místa konfliktu a následném boji až do vlastního zničení. Americké síly se na začátku dubna vyloďují na ostrově a bez odporu postupují až k japonským postavením. Rozpoutá se vleklá, krvavá bitva, která však nevyhnutelně směřuje ke zkáze bránící armády. Yamato skončí potopena leteckým útokem dříve, než vůbec dorazí k ostrovu a japonští důstojníci vydávají rozkaz k poslednímu útoku. Se sebevražednou odvahou se japonští vojáci vrhají na americké pozice, a naprostá většina z nich v tomto posledním boji padne. Následně spáchají sebevraždu i jejich velitelé, stejně jako obyvatelé ostrova. Poslední velká bitva v Tichomoří tak skončila vítězstvím Spojenců.

Italsko-japonský film si sice jako základ vybral skutečnou bitvu, nicméně jí interpretuje velmi, velmi volně a navíc v ne zrovna podařeném stylu. Ačkoliv snímek trvá pouhých sedmdesát minut, dokáže během chvíle začít neuvěřitelně nudit. Svůj díl na tom nese absence jakéhokoliv příběhu, celý děj se sestává pouze z nesourodé směsice scén. Úroveň těch akčních není valná, k dovršení všeho je naprosto zabijí nepovedený střih. Efekty vyvolávají tak možná smích, zejména pohledy na „obrovskou“ americkou flotilu, tvořenou několika očividnými modely v nádrži s vodou. Práce s reáliemi veškerá žádná, divákovi musí stačit, že vojáci obou bojujících stran nosí zelené uniformy a mají pušky. Pokud někdo zatne zuby a vydrží u tohoto snímku až do konce, dostává se mu pouze podivného sdělení o tom, že sebevražda řeší každý problém, a to včetně prohrané bitvy. Tudíž, pokud už nějakou tu bitvu prohrajeme, pak se místo vzdání a odchodu do zajetí pěkně zabijeme a může nás hřát uspokojení z několika nepřátelských vojáků, kteří nad našimi mrtvolami salutují a vzdávají nám tak čest. Ve filmu o samurajích by taková scéna zřejmě působila dobře a odpovídala by pojetí samurajského smyslu pro čest, ovšem v tomto případě to absolutně nefunguje, víc než cokoliv jiného vypadá trapně a představuje pouze červivou třešničku na skutečně nepovedeném dortu. Snímek samotný navíc sráží i skutečnost, že obsahuje pouze italský dabing a ne původní japonské znění. Mě osobně začali italštinou brebentící Japonci štvát po pěti minutách, jestli to někdo vydrží déle, má můj neskonalý obdiv. „Bitvě o Okinawu“ se zkrátka vyhněte širokým obloukem. Ušetříte si něco nervů a vzteku za co že jste to vyhodili peníze.

Pokud se domníváte, že tato rubrika se dnešním pokračováním  dotkla samotného dna válečného žánru, jste na velkém omylu. Příště se totiž ponoříme ještě níž a učiníme tak s údajně moderně natočeným dramatem o operaci Pouštní boře. Už teď se můžete těšit na vysoce negativní příspěvek, týkající se slátaniny vyšlé u nás pod názvem „Pouštní štít.“