SSSR/Itálie, 1990
Režie: Vladimir Bortko
Hrají: Hrají: Michele Placido, Michail Žigalov, Filipp Jankovskij, Alexej Serebrjakov, Taťána Dogileva, Nina Ruslanova, Nikolaj Ustinov, Artur Uvarov

Do konce války v Afghánistánu zbývá několik dní a sovětská vojska se postupně stahují, zatímco vojáci se snaží na poslední chvíli nakoupit zde dostupné západní zboží a pokud možno přežít poslední hodiny ve zdraví. Zkušený major Bandura, oblíbený mezi svými vojáky, méně už nadřízenými, dostává za úkol vyjednat z místními povstalci bezpečný odchod Sovětů, jinými slovy, uplatit někdejší nepřátele tak, aby nezaútočili na odjíždějící konvoj. Platba v naturáliích proběhne bez obtíží a vojenská kolona může vyrazit. Během cesty je napadena a většina nákladních vozů zničena. Sovětským vojákům se s pomocí těžké techniky podaří útok odrazit a díky své palebné síle většinu útočníků zlikvidují. Nabízí se otázka, kdo za oním útokem stál. Stopy vedou k jiné skupině povstalců, sídlící nedaleko Afghánců podplacených. Major vyráží na svou poslední misi, jejímž cílem je na povstalce zaútočit. Operace, prováděná dvěma družstvy, probíhá vcelku dobře. Sověti se však nakonec dostanou pod palbu a musejí se stáhnout před přesilou Afghánců. Ve vesnici, kde operace probíhá, však zůstanou dva muži. Bandura posílá zbytek své jednotky do bezpečí a s dalšími dvěma vojáky jde ztracené hledat. Během postupu, za bojů s nepřítelem, přežívá pouze Bandura. Oba pohřešované nalezne a odvede do bezpečí. Vzápětí přilétá několik vrtulníků a raketový útok vesnici srovnává se zemí. Bandura se následně prochází troskami a je zcela zbytečně zabit malých chlapcem, který ve vesnici přišel o rodinu.

O Afghánistánu mnoho filmu nevzniklo, takže „Afgánský zlom“ určitě stojí za povšimnutí. Mimo jiné proto, že se velice povedl. Má opravdu skvěle vystavěnou atmosféru, byť nejsem schopen posoudit, jak přesně postihl poslední válečné dny. Za zmínku stojí bojové scény, kterých se účastní značné množství bojové techniky a celá řada málo vídaných zbraní (granátomet AGS-17, například). Bitvy divák zažije pouze dvě, ale i ty velice potěší. Při střelbě se zřejmě používala v některých záběrem trasovací munice, takže občas vidíte trajektorii výstřelu – věc ve válečných filmech vídaná jen málo. Celkový dojem poněkud kazí exploze, na nichž jde jasně vidět, že jde o nepříliš náročné pyrotechnické efekty. Co měl ovšem mrzelo nejvíc, je vývoj děje od chvíle, kdy Bandura vyráží hledat ztracené vojáky. Jeho dva spolubojovníci se nechají zastřelit jako úplní idioti (nehledě k tomu, že jdou nepřátelským územím se zbraní volně v jedné ruce) a sám major pak všemu nasadí korunu. Skoro to vypadá, že si zemřít přál a možná je to i hlavní myšlenka filmu. Promiňte, ale to se dalo zobrazit mnohem méně stupidně. Nad očekávání se povedla hudební složka filmu (jak už bývá u Rusů obvyklé) a scéna, kdy sledujeme let transportního letadla za doprovodu ruské písně o afghánské válce, mě doslova okouzlila. I přes ne úplně povedený závěr hodnotím film velice dobře a mohu ho jedině doporučit. Výše však pořád stavím vynikající „9. rotu“, která sice není úplně věrohodná, ale patří k nejlepším válečným filmům vůbec.