Život umělců je obecně vděčné téma pro zfilmování, zvlášť pokud obsahoval nějaký ten skandál, zálet, delikt nebo závislost (a čím víc, tím lépe). Spisovatelé Paul Verlaine a Arthur Rimbaud, kteří se řadili k největším buřičům své doby a jež my dnes řadíme do učebnic literatury si vším výše zmíněným prošli – jejich milostný vztah navíc pobouřil široko daleko. A právě na něj se soustředí film Agnieszky Holland, uznávané polské režisérky.

Snímek má ovšem některé výrazné nedostatky. Zaprvé zvolená forma vyprávění. Jde tu sice především o vztah dvou básníků, ale film se snaží postihnout ty nejdůležitější momenty i z jejich pozdějšího života. Ve snaze vypíchnout zlomové okamžiky se dočkáme rozdělení na epizody, které samy o sobě mohou fungovat sebelíp, chybí tu ale návaznost a jednotlivé výjevy nepůsobí celistvým dojmem. Film zůstal na půli cesty – nesoustředí se čistě na vztah těch dvou, zároveň ale neříká všechno o ostatních aspektech jejich života. Kdyby ano, tak by se tu určitě objevila tak zásadní osoba, jako Verlainova matka.

Další vadou na kráse je paradoxně cíl se co nejvíce líbit. Ve snaze o co největší uměleckost a působivost film bohužel sklouzává k okázalým klišé. Za všechny jmenujme Verlainovo nalezení Boha, které se nám nápaditě ukáže jako vzhlédnutí nahoru ke světlu. Tvůrci si zřejmě neuvědomili, že na to, aby snímek silně zapůsobil, není potřeba všechno polopaticky říkat. Ba naopak, někdy je to přímo na škodu. Zde se mohli poučit od Verlaina samotného, který ,,chtěl básnit odstínem, nikoli barvou.“

Co se naopak povedlo, a je i největším trumfem filmu, je herecké obsazení. Hlavně ústřední dvojice protagonistů Leonardo DiCaprio a David Thewlis. DiCaprio svou roli hraje veskrze současně, vystupování i projev mladého básníka je moderní a vpodstatě ignoruje dobová pravidla. To celkově zapadá do filmového konceptu, který líčí Rimbauda jako hlas budoucnosti, člověka, který mílovými kroky předběhl svou dobu. Naproti tomu Thewlisův Verlaine je oné doby součástí a je v ní zakotven. Herec to zřetelně vyjadřuje charakteristickými gesty, chůzí i způsobem mluvy, které jsou pečlivě vypilované. Navíc toho slabošského agresora, který si sice umí podpálit ženu, ale nechává se ponižovat klukem obohatil o další rozměr. Verlaine se v jeho podání stává člověkem, který neumí být šťastný, a ač o lásce píše a po lásce touží, milovat neumí.

Úplné zatmění jistě není dokonalý film a má své mouchy, přesto ale jeho zhlédnutí nabízí rozhodně zajímavý zážitek. A to nejen v rámci hodin literatury.