Film je výletem do americké minulosti padesátých let, kdy Elvis kraloval hudebním hitparádám a na ducha studené války jste mohli narazit prakticky kdekoliv, ať už šlo o převlékárnu na koupališti nebo černá mezera mezi kredencem a stěnou. Bobby Garfield (David Morse, s kocourem téhož jména nemá nic společného, naštěstí) je fotografem. Jednoho dne se dozví o smrti svého kamaráda Sullyho z dětství. Na jeho pohřbu se zdrcený dozvídá, že naživu už není ani jeho první láska Carol (Mika Boorem). Vzpomínky a smutek ho zavedou do čtvrti, kde všichni tři vyrůstali a vzpomíná konkrétně na jedno osudové léto, v němž jeho citovou schránku zasáhlo něco, co ho nadále provázelo celý život. Když je Bobbymu (Anton Yelchin) jedenáct, přistěhuje se k nim do podnájmu tajemný Ted Brautigan (Anthony Hopkins), velmi vzdělaný stárnoucí muž bez minulosti. Poměrně rychle se spřátelí s chlapcem, který vyrůstá bez otce a matka (Hope Davis) mu neprojevuje dostatek lásky a času. Bobby zpočátku nechápe, proč se starý muž skrývá a neustále na několik okamžiků upadá do zvláštních momentů, kdy nevnímá své okolí, ale snaží se mu ze všech sil pomáhat. Ted mu za to na oplátku dá do vínku speciální dar, který mu už nikdo nedokáže vzít a který mu pomůže proniknout do tajů lidských pocitů a poznat pravou hodnotu věcí.
Poslední dobou sahám ve své filmotéce po filmech, které jsou svým ztvárněním a myšlenkou hlubší než dno Bajkalu. A to mně těší. Mezi takové filmy patří právě i Srdce v Atlantidě, který je filmovým ztvárněním knižní předlohy od Stephena Kinga. Milý, dojemný příběh o přátelství mezi třemi nejlepšími kamarády v dětství a mezi mladým chlapcem a starým mužem vás určitě chytne za srdce (a to nejen v Atlantidě) a bude se vás ještě dlouho držet. Respektive dojem z filmu určitě jen tak rychle nevypustíte, jakmile vypnete dvd, televizi nebo co já vím na čem se dnes filmy ještě přenáší.
Výborný Antony Hopkins vás donutí uvěřit každému jeho slovu. Z každého výrazu ve tváři na vás číší autentičnost projevu. U tohoto charakterního herce byste byli rádi, kdyby vám třeba jen vyprávěl. Ani by nebylo třeba se na něj dívat. A i tak je více než pravděpodobné, že budete odcházet s patřičně zarytým zážitkem, který se vám jako ozvěna bude vracet v myšlenkách. O přehrávání v tomto filmu nemůže být řeč ani u dětských herců, kteří se svých rolí zhostili až nebývale přirozeně. Přirovnal bych to ke stejně nenápadnému Mostu do země Terabithia, kde dětští herci taktéž vládli plátnu solidními výkony. Krátká role Alana Tudyka potěší fanoušky seriálu Firefly a sobecky naladěná matka vám bude jako černý šrám na dně dřezu ještě dlouho kazit mytí nádobí.
Scény v baru (a jeho okolí), na verandě domu a v rokli, kde se dětský trojlístek schází jsou nejsilnějšími momenty filmu, když nepočítáme gradující závěr. Kamerově zvládnuté bravurně na jedničku, působivá tichá hudba co doprovází scény po svém je taktéž líbivá (okuste soundtrack) a po stránce režie nemám co vytknout. Doporučuji shlédnout s přítelkyní, která má ráda romantiku, Anthonyho Hopkinse, ráda vzpomíná na své dětství a je zralá ponořit se do neopakovatelné atmosféry.