Celovečerní experimentální debut japonského režiséra Šin’ja Cukamota vypadá, jako byste smíchali Mazací hlavu Davida Lynche, motiv metamorfózy z Mouchy Davida Cronenberga, pookénkovou animaci Jana Švankmajera a úchylnost japonského gore žánru ve stylu Tokio Gore Police. Už děj je poměrně bizarní a neočekávaný:

Před úvodními titulky sledujeme továrního dělníka, jak si rozřízne nohu a pokouší se vrazit si do stehna kovovou tyč. Poté následuje přesun k hlavnímu hrdinovi, který je napaden ženou, jež má místo ruky znetvořený kovový pařát. Muž z toho má divné sny o análním sexu prováděném na něm kovovou trubicí a navíc se zjevně začíná pomalu měnit v kus šrotu. Z tváře mu vyraší dráty, z rukou a nohou vylezou šrouby a penis se mu přemění na půlmetrový vrták (se kterým dál souloží se svou přítelkyní – ale jen jednou).

Kromě interesantního námětu snímek hned zkraje zaujme vizuální podobou, která je z diváckého hlediska bohužel nepříliš přívětivá. Film je černobílý a plný rychlých epileptických střihů, zpomalených či zrychlených záběrů, kamera se zběsile naklání do stran, převrací se vzhůru nohama, spousta záběrů na detail, atd. Šílený vizuál doplňuje industriální hudba a relativně slušně zvládnuté masky. To vše dělá z Tetsua výrazný zážitek, na který asi jen tak nezapomenete, který si ale opakovaně budete pouštět jen stěží.

Problém je hlavně v tom, že tuto obrazově i obsahově vyšinutou úchylárnu se režisér pokusil natočit jako artfilm. Film je tak prošpikován nenápadnou symbolikou a děj je prakticky surrealistický, některé jeho části je poměrně obtížné vnímat, vzhledem jak k jejich vizuálně extrémní realizaci tak k tomu, co popisují (co tam např. dělal ten druhý maník obrostlý kovem a opravdu jsem to pochopil správně tak, že dělal tomu prvnímu průvodce ve světě kovošrotu a ukazoval mu, jaká úžasná budoucnost ho čeká?). Průměrnému divákovi film podobně jako zmíněná Mazací hlava nijak nepomáhá k jeho pochopení, nijak mu neusnadňuje cestu k uchopení děje a poselství, zato bohatě poslouží filmovým teoretikům k nekonečným interpretacím.

Film cíleně porušuje obvyklé filmařské normy a pravidla, těká dopředu a dozadu, narušuje klasickou narativní strukturu, vyžívá se v utrpení hlavního hrdiny v přeměně na abstraktně beztvaré monstrum, působí velmi výrazným dojmem, zároveň je však zmatečný a nepřehledný. Guláš z kousků železa. Jako byste napsali scénář k nějaké japonské gore úchylárně a nechali ji natočit Janem Švankmajerem.