První čistě islandský horor. To zní zajímavě. Severská kinematografie oplývá zvláštní atmosférou, která dělá kupříkladu z norských a švédských filmů dobré filmy. Zvlášť horory patří k tomu nejlepšímu, co z tamní produkce kdy vzešlo. Jen když si vzpomenu na Temné lesy, už mi běhá mráz po zádech. Rejkjavik ale bohužel není ani atmosférický, ani temný, ani strašidelný, ani dobrý.

Z toho, co by potřeboval film debutujícího režiséra Júlía Kempa nejvíc, je nejsnazší zmínit rovnou lepší příběh, lepší hrdiny a lepší scénář. Parta turistů, kteří si zaplatí výlet lodí s cílem sledovat velryby, je napadena (kanibalistickými?) rybáři. Ti nemají nic lepšího na práci než přepadávat a porcovat bezradné oběti od té doby, co vstoupil v platnost zákon o zákazu lovení velryb. Z chatrného příběhu by se s troškou umu a štěstí dal vykřesat solidní survival horor, to by ale nesměli být všechny postavy do jedné nemyslící tupci s hrachovou kaší místo mozku. Výsledkem je tupá a neoriginální vyvražďovačka.

Mizerné herecké výkony a logické mezery by se daly přežít, co ale ignorovat nelze, je naprostá absence napětí a momentu překvapení. Děj je předvídatelný a napětí nulové, nezachrání ho ani troška mizerných lekaček, které stejně nefungují. Přidejte si extra chatrné dialogy (některé jsou až nepatřičně vtipné – „Moc se mi líbíš.“ „Já jsem ale gay. Ale taky se mi líbíš.“) a nelogický závěr a vyjde vám naprostá ptákovina, k jejímuž sledování chybí racionální důvod. Jedině těch pár krvavých scén stojí za to, některá úmrtí jsou dokonce vesměs nápaditá. Jediným doporučením tak zůstává snažit se těšit z každé kapky levné krve. Mnozí namítnou, že prostředí starého, špinavého a zrezlého rybářského tankeru budí strašidelný a tísnivý dojem samo o sobě, opak je ale pravdou. Minimalistická produkce (film se odehrává pouze na dvou lodích) vám děsivé scény nezaručí. A stroze nasnímané kajuty a amatérská kamera už vůbec ne. Většina lokací je šeredně nevyužitá, stejně tak arzenál všeho, co se dá na staré lodi najít. Vážně pochybuji, že jedinými spolehlivými nástroji k obraně je střelný prach a světlice.

Snímek nabízí srovnání s Texaským masakrem motorovou pilou, protože právě od něj zřejmě opisoval. Rodinka rybářů vypadá úplně stejně jako rodinka sešívaného Leatherface. Dokonce se i obdobně chová. Ostatně kapitána výletní lodi si zahrál Gunnar Hansen, jenž ztvárnil Leatherface už v originálu Texaského masakru z roku 1974. Reykjavik by se klidně mohl jmenovat „Islandský masakr velrybářskou harpunou“, pak by se aspoň podařilo nalákat do kina krvežíznivou mládež. Dosavadní název odkazuje pouze k místopisným dokumentům, což diváckou přízní nezavání. Reykjavik asi stejně ve velkých kinech nenajdete, což ovšem není žádná škoda.