„Zvrácená zábava pro opravdové fajnšmekry,“ hlásá nápis na obalu od DVD nosiče s tímto filmem. Inu, není divu, že ho ředitel nechal zakoupit do ústavní knihovny, odkud se po čase dostal až ke mně do vrátnice. Kromě uvedené věty následovalo ještě upozornění, že snímek spáchala společnost Troma. Komu to něco říká, už nejspíš tuší, kam se dostaneme.

Snímek si svého času získal slušnou proslulost, která postupně přerostla až v jakýsi zvrácený kult, vyvolaný spíš než čímkoliv jiným prostou skutečností, že film se leckde dočkal úplného zákazu. Tento fakt pochopíte už po několika minutách sledování, kdy zároveň odhalíte, že tvůrci vsadili všechny své síly právě na snahu šokovat a po hlavě se vrhli do kontroverze.

Pan Sardu, sadista a masochista v jedné osobě, provozuje divadlo a považuje se za geniálního, leč poněkud nepochopeného umělce. Se svým ansáblem sídlí ve zchátralé budově na periferii a jeho hry skutečně nepostrádají originalitu. Šokovaným, zhnuseným divákům je přímo na jevišti předváděno mučení obnažených dívek, prezentované jako ukázka dokonalých hereckých výkonů. Co na tom, že žádnou z oněch hereček už nikdo po představení neviděl živou.

Právě scény mučení na tisíc různých způsobu představují osu a ústřední motiv celého filmu. O nic jiného tady v podstatě nejde, a další dějové linie, jako obchod s bílým masem, kterýmžto způsobem si Sardu vydělává na živobytí, nebo známý sportovec, hledající v divadle svou pohřešovanou přítelkyni, nemají prakticky žádný význam, kromě krkolomné snahy vpravit sem alespoň nějaký příběh.

Samotné scény mučení pak zřejmě potěší zvrhlé choutky nejednoho cyničtějšího diváka, protože pokud něco tvůrcům nechybělo, pak rozhodně fantazie. Od nenápadného sekání prstů a mučení elektrickým proudem se přechází k vypichování očím a nakonec dospějeme k takovým unikátům, jako pití mozkomíšního roztoku pomocí trubičky. Pokud vám ani to nepřipadá dostatečně originální, pak vězte, že onu činnost provádí lékař a ještě si u toho stíhá zpívat operní árii.

Podobných scén tu najdete spoustu, protože hlavní snahou se skutečně stalo nacpat sem toho co nejvíc a v co nejkratším intervalu. Během sledování však brzy pocítíte velmi zajímavé zjištění. Ono se tu sice děje ledacos, ale v takové podobě, že to není nechutné. Nadsazené určitě, nevkusné místy, ale vyloženě odporné ani jednou. A tak nevyhnutelně dojde k očekávané reakci, a vy se pomalu, ale jistě začínáte bavit. S postupným přitvrzováním pak v klíčových scénách přecházíte z úsměvu v smích a velmi divným způsobem si snímek užíváte.

Až dosud tedy jde o jasnou volbu pro jedince s ne úplně obecným vkusem, jenže platí staré pořekadlo, že všechno má svůj háček. Ano, u násilných scén se můžete bavit, jenže vaše nadšení zchladí pasáže mezi nimi. Rezignace na cokoliv kromě useknutých rukou a obnažených ňader politých krví si zkrátka vybrala svou daň. Tvůrci si to zřejmě uvědomovali a chápali, že nedokáží natočit dobrý film. Občas jim v krizi vypomůže Sardu s nějakou sarkastickou hláškou, jindy ani on nestačí a snímek začíná upadat, divák se nudí a velmi rychle zjistí, jak špatnou věc vlastně sleduje. Ještě že vzápětí přijde další mučící scéna a zábava může na pár minut pokračovat.

Tak, a už tu máme konec s výsledným zhodnocením. Snímek bezesporu naplňuje svojí kontroverzní pověst a dává najevo, proč ho v letech sedmdesátých nechtěli vysílat. Na zajímavé pasáže i nejčernější ze všech černých humorů však bohužel místy padá šedavý příkrov nezáživnosti, což se na konečném verdiktu nutně podepisuje. Pro zvrhlé maniaky každopádně celkem slušná volba před spaním.

Autor: Vrátný

60%

Režie: Joel M. Reed
Hrají: Seamus O’Brien, Viju Krem, Luis De Jesus
USA, 1976, 91 min (Director’s cut: 89 min)