CZ premiéra: 26. 2. 2009

Čekejte mnoho a budete zklamáni, nečekejte nic a budete příjemně překvapeni. Britský historický film o Georgianě Cavendish, pokrokové a emancipované vévodkyni z Devonshiru, významné postavě Anglie 18. století, není ani načančaný blockbuster, ani přelomový snímek pro náročné publikum. Přesto tenhle nenápadný film dokáže nadchnout. Je vizuálně krásný, má chytrý příběh, ale hlavně: má Keiru Knightley. Což není málo.

„Vévoda z Devonshire? On mě miluje? Viděl mě přece jen dvakrát…“ vyhrkne radostně rozjívená sedmnáctiletá Georgiana. Její matka jí oznámila, že se stane ženou druhého nejbohatšího muže v Británii. Už v tu chvíli je člověku věhlasně krásné „Gee“ líto. Zakrátko se zabydluje v přepychovém, ale chladném a trochu prázdném paláci, a poznává, že její nový manžel je, jak sám říká, „ne příliš citově založený člověk“. Se všemi nepříjemnostmi se však vyrovnává obdivuhodně statečně. Trpí vévodovy aféry, dokonce přijme za vlastní jeho nemanželskou dceru, pravidelně se nechá znásilňovat ve jménu potřebného mužského dědice a snáší urážky za to, že ještě „nedokázala“ porodit syna. A současně se stává národní celebritou a ozdobou večírků. Zatímco její manžel dýchánky strany whigů (pozdější liberální strany) hostí z povinnosti, Gee politika začne opravdu zajímat.

Představitelka císařovny módy, známé gamblerky a stoupenkyně liberální strany, za měsíc čtyřiadvacetiletá Keira Knightley je to nejlepší, co mohlo režiséra Saula Dibba potkat. Herečka, která historické kostýmy poslední dobou vysvléká jen na spaní (Pýcha a Předsudek, Pokání) je okouzlující a možná ještě půvabnější, než byla kdysi byla vévodkyně Gee. Je to její výrazný projev, který člověka strhne nejvíce. Keiřin styl ostře konstrastuje s minimalistickým herectvím Ralpha Fiennese, profesionálního filmového padoucha (Schindlerův seznam, v Harrym Pottrovi hraje Voldemorta), který hraje vévodu. Rozdílné projevy herců korespondují s rozdílnými povahami manželů. Gee je živá, inteligentní, zábavná. Vévoda je nemluvný muž, který city neprojevuje. Především se snaží dostát svým povinnostem, ono být vévodou, je vlastně také povolání. Obzvlášťě v osmnáctém století.

V tomto napudrovaném období, kdy anglické ženy nosily vlasy vyčesané do vysokých drdolů, jaký dnes nosí už jen Marge Simpsonová, se díky Georgianiným oblíbencům, liberálům, postupně rozšiřovalo volební právo i do chudších vrstev. Ženy však před sebou pořád měli ještě téměř dvě století čekání na možnost říct, co si myslí ony. „Zatímco muži mají tolik možností, jak se vyjádřit, ženy si musí vystačit se svými klobouky a šaty,“ poznamenává Gee.

Vévodkyně není jenom červenoknihovní historický příběh. Není jen o chytré ženě, která se narodila v nesprávné době a manžel jí zničil život. V příběhu Gerogiany Cavendish hraje hlavní roli svoboda, přesněji řečeno „limitovaná svoboda“, termín, který mladá Gee za mlada s gustem zamítne jako nesmysl, aby se potom mnohokrát přesvědčila o tom, že ona sama i lidé kolem ní jsou celý život odsouzeni manévrovat mezi úzkými mantinely, vymezenými jejich postavením, osobními právy či povahou. Vévoda není klasický záporák, Gee není světice, i ostatní postavy ví o neúplné svobodě své. Nejen tohle Vévodkyni odlišuje od filmů jako je Králova přízeň, což je další loňský hvězdně obsazený historický film z britské produkce. Ten nezachraňuje ani přítomnost dua Natalie Portman- Scarlett Johansson. Keira v tomhle kole pomyslného hereckého souboje strká do kapsy obě dvě.

Herecké výkony Vévodkyně nahrazují absenci osobitějšího způsobu vyprávění. Nenápadná režie málo známého Brita Saula Dibba, pro kterého je Vévodkyně teprve druhým celovečerním snímkem, filmu nijak zvlášť neškodí, ale také mu mnoho nepomáhá. Člověk si trochu postýskne, když si představí, jak by asi s filmem naložil Joe Wright, režisér Pýchy a předsudku a Pokání. Jistojistě by film naplnil ještě krásnějšími obrazy a o ždibec silnější atmosférou. Dibbova režie je prostá ozdob a kudrlinek, působí protestantsky stroze.

Strohost je jedna z věcí, kterým se Vévodkyně odlišuje o dalšího filmu, se kterým se srovnání nabízí. Vedle dva roky staré Marie Antoinetty Vévodkyně skutečně působí jako upjatá protestantka vedle opilé francouzské bohémky. Oba filmy stojí za to, jen Vévodkyně je mnohem typičtějším příkladem historického filmu než snová mozaika Sofie Coppolové. U Vévodkyně je důležitější obsah, u Marie Antoinetty je to forma. Filmy o těchto dvou jsou tedy dost odlišné, ve skutečnosti si ale obě ženy byly docela podobné. Gerogiana Cavendish se s tehdejší francouzskou královnou osobně znala, byly téměř stejně staré a jejich osud byl v lecčems podobný. Večírky, hazard, románky, nervozita z povinnosti porodit dědice.

Ještě jedna slavná osobnost se vybaví britským historikům, kteří na tento film zaskočí do kina. Je to samozřejmě Lady Diana Spencer. Georgiana byla její praprateta z rodu Spencerů a je téměř legrační jak osud Gee připomíná život „princezny lidských srdcí“. Manžel, který více citu projevuje psům, než své ženě (oblíbené klišé, které muselo rozčílit už několik členů britské královské rodiny), útěk k milenci, popularita, schopnost určovat módní trendy. Jak ale říká Keira Knightley, i bez srovnání s životem nejpopulárnější ženy světa konce dvacátého století je příběh „její“ vévodkyně, nejpopulárnější ženy Anglie konce osmnáctého století, výjimečně zajímavý.

I jeho zfilmovaná verze je výjimečná. Film o ženě, která podporovala politickou stranu, usilující o rozšiřování svobody, i když sama svobodná nebyla, je nejlepší premiérou tohoto týdne.

Režie: Saul Dibb
Hrají: Keira Knightley, Ralph Fiennes, Charlotte Rampling, Hayley Atwell, Dominic Cooper
Velká Británie / Itálie / Francie, 2008, 110 min