Vetřelci si to s Predátorem tentokrát rozdají v malém americkém městečku, kde po jejich řádění nezůstane kámen na kameni.

Potom, co publikum velmi nevřele přijalo první díl, kde si to tyto dvě vesmírné potvory rozdaly pod vedením Paula W.S. Andersona se určitě každý obával toho, co bude dál. Nakonec se režie ujali bratři Colin a Greg Strausové, kteří za sebou měli prozatím velmi malou zkušenost s točením filmů. Ale každý nováček může mile překvapit. Jaké si měli tedy vzít tito dva nadějní pánové ponaučení? Vylepšit scénář, přinést více soubojů vesmírných příšerek (s.r.o) a hlavně více krve, slizu a mrtvol. A jak si s tím nakonec poradili?

Xenomorf před branami

Děj začíná tam, kde v jedničce skončil. Predátoří loď odlétá z povrchu planety pryč, jenže co se nestane – z mrtvého predátora se vyklube predalien, což je kombinace vetřelce a predátora. Vetřelec totiž přejímá rysy hostitele. Proto další vetřelci vypadají lidsky (raději nechci vědět co by vzniklo ze spojení se slonem nebo mrožem). Již výše zmíněný predalien způsobí, že se loď zřítí nedaleko amerického městečka Gunnison v Coloradu a z chovných bání na predátoří lodi uteče několik facehuggerů, kteří si téměř okamžitě nacházejí své hostitele. Řetězová reakce se pomalu roztáčí.
Setkáváme se s několika postavami žijícími v městečku řešící své každodenní problémy, jejichž charakter není dále nijak rozvíjen, jen sem tam padne nějaká zmínka o tom co kdo je, čím kdy byl a čím by chtěl být. Více se o postavách moc nedozvíme, neboť když se do městečka přihrnou ony dvě obludy, začíná vše nabírat nových obrátek. Zmatení a k smrti vyděšení lidé umírají nejdříve po jednotlivcích, pak po desítkách a pak po mnohem větších sumách. Rozdivočelé a hladové vetřelce kosí jeden jediný predátor, který není žádný zelenáč jako byli ti v jedničce. A k lidem se chová také mnohem uvěřitelněji než – když překáží, tak se jich zbaví, když si jen tak sem tam pobíhají, nechá je pobíhat. Navíc si z vesmíru přivezl několik dalších zajímavých věciček, například v podobě tekutiny co nechá zmizet všechno čeho se dotkne. Některé své staré zbraně nechal ovšem doma, třeba vystřelovací síť, kterou bych zde docela ocenil.
Divil jsem se, kde se všude po městě bere tolik vetřelců, když se vylíhli vlastně jen dva. Odpověď jsem dostal v nemocniční porodnici, kde predalien velmi nechutným způsobem zasévá mláďata vetřelce do těhotných žen těsně před porodem. Něco takového mne opravdu odrovnalo a to se děje jen málokdy.

Vítěz bere vše

Film ovšem odsouvá obě slizové legendy do pozadí, neboť celý film je spíše věnován lidem, kteří se snaží z města dostat pryč a vyhnout se tak jisté smrti. Která přijde, ovšem v jiné podobě. Herci ovšem nepodávají zrovna úžasné výkony, tudíž je místy nudné je sledovat jak se pachtí od místa k místu s jejich přiškrcenými dialogy. Škoda také toho, že bratři Strausové převzali do filmu jedno velké klišé – déšť. Začne pršet téměř okamžitě poté, co obě obludária vylezou z kanálu pod městem na povrch. Kde jen všude jsem to viděl? Na druhou stranu oceňuji příjemné překvapení v podobě smrti jisté osoby, která by v jiném americkém filmu dozajista přežila. To abych zase chlapcům Strausovým nekřivdil.
Samotných zápasů mezi vetřelci a predátorem bylo rozhodně více než v jedničce, stupeň nechutnosti byl překročen více než dvojnásobně, napětí mě obklopovalo po celou dobu a dočkal jsem se i několika humorných hlášek, které mi utkvěli v paměti.
V posledních minutách filmu nám bratři režiséři naznačili, že by Avp 2:Requiem nemusel být vůbec poslední film v řadě AvP. Pokud si zachová úroveň Requiemu, bude z něj opět vcelku slušné akční béčko. Ovšem nic víc.

Jack