CZ Premiéra: 13.6.2013

Historik umění Simon (skvělý James McAvoy) pracuje v londýnské aukční síni. Zaměstnanci jsou zde školeni pro případ krizové situace, jakou může představovat třeba krádež cenného obrazu. Simonova role v takové chvíli se ale obrací, když se domluví s partou drsňáků, kterým šéfuje Francouz Franck (charizmatický Vincent Cassel) a při plánované dražbě španělského umění společně ukradnou slavný obraz Létající čarodějnice, který v roce 1798 namaloval Francisco Goya. Skvěle provedená (a dynamicky natočená) akce ale narazí na překážku: Simon dostane tvrdou ránu do hlavy, skončí v bezvědomí a po probuzení si nepamatuje, kam obraz mnohamiliónové hodnoty ukryl. Jakmile se Franck (po dni mučení) přesvědčí o tom, že Simon opravdu ztratil paměť, najme hypnoterapeutku (Rosario Dawson), aby se ponořila do historikovy mysli a tajemství odhalila. Inteligentní a cílevědomá Elizabeth využije situace a svých profesních zkušeností a rozehraje se všemi zúčastněnými nebezpečnou hru, ve které jde nejen o tučný zisk.

Dramaticky vystavěný thriller kombinuje řadu nečekaných prvků. Zcela nepředvídatelně se objevují násilné akty, před kterými je lépe varovat (hyperrealistické trhání nehtů, důsledně rozstřelená hlava). Režisér Danny Boyle a scénárista John Hodge, kteří spolupracovali již na svých prvních dvou snímcích Mělký hrob a Trainspotting, se tak společně vracejí k explicitní a drsné nechutnosti, jakou jsme poznali právě v jejich raných celovečerních filmech. Šokující brutalitu střídají sekvence navozené hypnotickými stavy, kde je třeba se zorientovat. Nacházíme se ve snu, utkvělé představě, prosté vzpomínce či hlubokém podvědomí? Násilí kontrastuje s lyrickými, romantickými scénami či intelektuálními odkazy, které ocení především znalci výtvarného umění. Jako zjevení působí sekvence, ve které Simon prochází slavnou kaplí Notre Dame du Haut, kterou projektoval klasik moderní architektury Le Corbusier. Ve filmu levitují v interiéru tohoto sakrálního prostoru slavné ztracené či ukradené obrazy a Simon mezi nimi okouzlen prochází. Jiný odkaz na výtvarnou oblast, konkrétně na žánr aktu, funguje překvapivě efektivně při erotické předehře, kdy se předmětem fascinace stává Elizabethino tělo. Krása umění se střídá s estetikou ošklivosti v rychlém sledu podobně, jako se proměňuje divákův pohled na jednotlivé postavy či povahu reality.

Důmyslná hra s prostupností hranic jednotlivých mentálních stavů lidské mysli totiž vybízí diváka k neustálému reformulování hypotéz i dosavadních zjištění. S postupujícím dějem tak roste napětí a snímek plynule přechází z původní svižné kriminální zápletky do temnot noirového thrilleru. Ústřední dynamika se zúží na nebezpečně elektrizující milostný trojúhelník, jehož přitažlivost v podání tří hlavních představitelů skvěle funguje. V jeho středu tahá za nitky nevyzpytatelná Elizabeth, která se z původní oběti stává vypočítavou a manipulující femme fatale. Tři postavy, dva muži a jedna žena, na hrotech vášní a intrikami pulzujícího trojúhelníku, jsou symbolicky představovány prostřednictvím tří barev (žlutá, červená, modrá), které skrze osvětlení (oslnivé nápisové neony, měkkou žlutou odrážející stěny) a dalších prvků mizanscény tónují jednotlivé scény, jimž ta která postava fyzicky či významově dominuje. Tři barvy a tři postavy, ke kterým se vážou, se k sobě nevyhnutelně přibližují, kombinují se a překrývají jako podkladové vrstvy Goyova plátna, jako složky Simonova vědomí. Prostor vymezený individualitou se ztrácí a míra zodpovědnosti, zrady, zločinu se problematizuje.

Netradiční zápletka zasazená do nepříliš využívané sféry obchodu s uměním dovedně využívá znejasněných hranic a možností mysli a podobně jako Boylův snímek 127 hodin intenzivně pracuje s podobami subjektivního vnímání (nejen) v krizové situaci. Hypnotické stavy odhalují různé polohy Simonovy osobnosti a slouží i jako prostředek retrospekce. Netradiční způsob vyprávění v kombinaci s vizuální působivostí přináší v komornější podobě zážitek, jaký nabídl Počátek Christophera Nolana. Atraktivní podmanivost však v případě Transu až příliš dominuje a divák do jisté míry ztrácí zájem o samotný příběh či budoucí osudy jeho aktérů.