CZ premiéra: 23. 4. 2009

Jsou filmy, o nichž se (neprofesionálovi jako jsem já) píše snadno. Člověk vyjde z kina a v podstatě hned ví, jak by snímek zhodnotil, co by mu vytkl, s čím srovnal, jak ho rozpitval. A pak jsou filmy, které skýtají třeba velmi silný divácký zážitek, ale jejich konečné hodnocení by se dalo shrnout do jedné věty, jelikož to, co si jeden z kina odnese, je hlavně pocit, dojem. Intenzivní, ale těžko definovatelný. A poté přichází chvíle, kdy nebohý pisálek sedí před prázdnou stránkou a snaží se větu ,,Bylo to dobrý, Kate si toho Oscara zasloužila, určitě na to jděte,“ rozvést do plnohodnotné recenze a říká si, proč radši nešel dělat něco jiného. Pro mě se takovou zapeklitou recenzentskou výzvou stal právě Předčítač.

Jednoho deštivého dne roku 1958 se patnáctiletému Michaelovi udělalo zle na cestě domů. Neznámá žena jménem Hanna, asi dvakrát tak stará co on, mu pomohla, a od té doby už nic nebylo jako dřív. Vznikl mezi nimi milenecký vztah, který je mimochodem ve filmu patřičně zobrazen, takže si mlsné oko divákovo přijde na své. Každý si milování zpestřuje různě a Hanna s Michaelem byli v tomo ohledu velmi kultivovaní, neboť jí předtím mladík předčítal. Hanna ovšem posléze záhadně zmizela a znovu ji Michael potkal až jako student práv, když byl u soudu s bývalými dozorkyněmi v koncentračních táborech. Hanna seděla na lavici obžalovaných…

Pokud by se měl poslední režisérský počin Stephena Daldryho (Hodiny, Billy Elliot) s něčím srovnat, tak je jistě podobně laděný jako Pokání Joea Wrighta. Oba filmy vznikly podle knižních předloh, oba se odehrávají ve velkém časovém rozmezí (Michaela hrají dva herci) a pro oba příběhy jsou zásadní události v minulosti, které mají osudový dopad na přítomnost. Pro oba snímky je také klíčové skvělé herecké obsazení a oba světu představují mladé talenty (v Pokání šlo o Saoirse Ronan, v Předčítači je to David Kross). Ale Předčítač má přesto některé problémy, které ho na úroveň Pokání přeci jen nestaví.

Především je to dojem, že k úplnosti skládačky nám chybí ještě pár kousků, které se někam zatoulaly. Mezery ve vyprávění vyvolávají různé otázky a chování některých postav (zvlášť Hanny) není tak úplně logicky vysvětleno. Například proč Hanna u soudu nezapírá jako každý obžalovaný a proč jedná tak, jak jedná. Jde jistě o nějak narušenou ženu, ale film její chování plně nevysvětluje. To samé platí i o hádce Hanny a Michaela kvůli tomu, že za ní byl v práci. V tu chvíli se na plátně odehrává něco, co mysli docela uniká. Jelikož jsem nečetla knižní předlohu Bernharda Schlinka, tak mohu jen spekulovat o tom, že se scénáristům filmu tak úplně nepovedlo převést myšlenky románu na plátno a že jim asi něco uniklo, každopádně i v tomto ohledu dopadlo Pokání líp.

Tyto nejasnosti pak bohužel ruší zážitek z jinak velmi povedeného filmu, který se zabývá tématem holokaustu zase z jiného pohledu, tj. zkoumá jeho následky. Naštěstí se však nedostavuje katarze, která by komukoliv definitivně pomohla pochopit, zapomenout, odpustit nebo něco takového. Nikdo se nedočká úplného rozhřešení, protože nic takového není možné. Tento přístup je snad nejdůležitějším kladem filmu, který bohatě kompenzuje jeho drobné chyby.

,,Lidi se mě ptají, co jsem se v táboře naučila. Ale tam se nejelo učit. Tam se jelo umírat. Pokud chcete katarzi, jděte do divadla, přečtěte si knihu, ale nechoďte do tábora.“ Poselství filmu Předčítač.

80%

Režie: Stephen Daldry
Scénář: David Hare podle románu Bernharda Schlinka
Hrají: Ralph Fiennes (Michael Berg), Kate Winslet (Hanna Schmitz), David Kross (mladý Michael Berg), Bruno Ganz (profesor Rohl), Lena Olin (Rose Mahler/Ilana Mahler)
USA/Německo, 124 minut