CZ premiéra: 14. 4. 2011

Nezávislý americký film pro sebe získal další duši, je jím režisérka Sofia Coppola. Ta vypráví jednoduchý příběh ze života průměrného hollywoodského herce, kterého jeho kariéra ani tradiční pozlátko, jež se k ní váže, nenaplňuje. Na poli devadesáti minut je tak divák vtažen do zdlouhavé výpovědi o stylu života, za který by každý druhý dal bůhvíco, ale který je zde paradoxně zobrazen jako nekonečná šeď a nuda.

Hlavní hrdina, herec Johnny, si prostě žije. Bydlí v hotelu, kde je o něj postaráno, a kam mu každý večer chodí dívčí duo zatančit u tyče. Pořádá večírky, jezdí v luxusním Ferrari a o ženy ani o peníze nouzi nemá. Občas musí navštívit coby vážený host cizí zemi kvůli tiskové konferenci, občas se dostavit na udílení cen, nebo si nechat udělat odlitek hlavy… Kupodivu ho nikdy neuvidíme hrát ve filmu, což by měla být jeho hlavní náplň práce. Jenže snímek se odehrává právě v tom mezičasí, kdy je jeden film dokončen a čeká se, až přijde další. To mezi tím je rutina. Zpestřením se tak může stát trávení času s jedenáctiletou dcerou, o niž se Johnny střídá se svou ex-manželkou. A taky že ano. Odněkud někam je tudíž prezentováno jako minimalistický mix filozofické debaty o možnosti volby, psychologické studie, experimentální autobiografie a rodinného videa. Plus trocha symbolismu.

Hlavní roli Sofia svěřila herci Stephenu Dorffovi, pro nějž je role Johnnyho zatím rolí doposud největší, přestože už dávno není žádný začátečník. Hraje docela dobře, dává plně najevo frustraci z nezáživných činností, a to mu k tomu stačí minimum výrazů ve tváři. Zdatnou hereckou partnerkou se mu stala Elle Fanning, mladší sestra slavnější Dakoty, v roli jeho dcery Cleo. Její výkon je zcela přirozený a bez chyby. To je ve výčtu herců všechno, sice se tu mihnou i jména jako Michelle Monaghan či Benicio Del Toro, ale ti tu mají jen několikasekundové štěky.

Snímek se nedá příliš srovnávat s dosavadní Sofiinou filmografií, a to ani z technického hlediska. Mnohé zaskočí téměř nehybná kamera, která poskytuje dlouhé záběry a zadumané obrazy, kvůli nimž je dějové tempo možná až příliš pozvolné a pomalé, čili nezáživné pro běžného diváka. Mnohé scény skrývají symboliku, mnohdy nepatrnou, jindy zas příliš zjevnou a okatou. Samoúčelnost se projeví zejména ke konci, kdy se vyznění snímku ztratí v jednom jediném záběru vyznívajícím do prázdna. Film se zabývá otázkou, zda hrdina vykročil po správné životní cestě, a divákovi podsouvá poselství, že každý z nás má možnost svobodné volby. To ale není tak závažné téma, aby o něm musel být natočen celý film a tudíž pro mnohé bude Odnikud někam naprosto zbytečným filmem, který ve skutečnosti nemá moc co říct.

Je těžké film plně vnímat, když obsahuje tolik dlouhých statických scén, jako je ta úvodní, kde Johnny jezdí autem v kruhu, přičemž se kamera minutu a půl nehne z místa. Vůbec všechny scény s nadupaným Ferrari hraničí s automobilovým fetišem. Nebo pasáže s vystoupením tanečnic. Jsou tu celkem dvě a obě trvají přes minutu, což je k uzoufání, a proč tomu tak je, na to snímek odpověď nemá. Navíc, odmyslíte-li si podtext, tak toho film vypráví hrozně málo. Vlastně se tu nic doopravdy neděje a veškerý kontakt s divákem probíhá na obrazové úrovni, dialogy jsou podružné.

Po výborném Ztraceno v překladu a nadprůměrné Marii Antoinettě je Odnikud někam zklamáním, které nedosahuje očekávaných kvalit. Cílovou skupinu diváků si bude hledat složitě, opomineme-li skalní fanoušky režisérky. Na první pohled se tváří jako neobvyklé a originální drama s filozofickým a psychologickým přesahem, ale na ten druhý je jen povrchní a obsahově prázdné.