Nový film Ondřeje Trojana (Želary) podle scénáře Petra Jarchovského a knižní předlohy Petra Šabacha nás zavede zpět do minulosti do období normalizace. Kolik už takových filmů bylo. Tentokrát ji ale uvidíme očima patnáctiletých žáků základní školy. A je to jízda.

Ústřední čtveřici kamarádů Petra, Aleše, Popelku a Míťu hrají samí neherci. Lépe ale Trojan vybrat nemohl, všichni jsou skvělí, příkladně se doplňují, hláškují a jejich emoce i činy jsou dokonale uvěřitelné. Další postavy jsou ztvárněné většinou televizními či divadelními herci. Za zmínku stojí rozhodně Kristýna Boková – Lišková v roli krásné učitelky, Jaromír Dulava jako přísný učitel tělocviku, nebo Jiří Macháček coby slizký otec jedné ze studentek. Výjimku tvoří například Aňa Geislerová v roli Petrovy maminky. Jakmile chlapci získají občanku, natrhnou si všichni stránku patnáct, čímž symbolicky vyjádří svůj nastávající protest proti režimu, společnosti, rodičům a škole. Poflakují se po hospodách, píjí levná vína, poslouchají americký rock a sunou se z maléru do maléru. Nejsou přitom žádnými stereotypními postavičkami, najdete mezi nimi zamilovaného básníka, hudebního génia i jednoho, jehož otec dělá popeláře (a nosí si práci domů). Jejich revolta je to jediné, čím se liší od ostatních, průměrných a zaměnitelných studentů.

Navození atmosféry 70. let je dokonalé a dechberoucí. Ta doba úplně prosakuje z plátna. Fronty do tuzexu, stará auta, ošuntělé interiéry, původní  rekvizity a dobové oblečení, to vše je samozřejmostí. Vše je dotaženo do detailu, včetně emocí jednotlivých postav. Strach z komisních kontrol, radost ze získaného povolení k výjezdu do zahraničí, závidění a současně pohrdání bohatými Rusy, nadšení mladých protagonistů z nové desky Deep Purple… To jsou okamžiky, kvůli kterým vznikají filmy.

Další kategorií jsou vtipy a gagy. Něco takového jste viděli pravděpodobně naposledy v Pelíškách. Omladina míchá z levného alkoholu koktejly absurdních názvů, vymýšlí plány na potrestání školního „bonzáka“ a hlášky při tom padají ostošest („Musíme si vypíčit priority.“) Dokonce i z tak mrazivé scény, jakou je např. lámání ruky nad záchodovou mísou z důvodu prevence před nástupem na vojnu, se podařilo udělat scénu s tak vymazlenou pointou, že se tomu budete smát ještě dlouho potom, jakkoli nemožné se to může zdát.

Dobovou nostalgii známou z Pupenda i vděčný a účinný humor plynule vystřídá úplně jiný prvek, evokující třeba snímky typu …A bude hůř. Najednou se z rozverné tragikomedie vyloupne hořké drama, ve kterém zaujmou davové scény s vlasatými máničkami klimbajícími se v alkoholovém opojení v rytmu Plastic People, se kterými jdou ruku v ruce ozbrojené policejní zásahy. Ty však nenapáchají takovou škodu jako osobní tragédie jedinců, nečekaná úmrtí, i psychický kolaps z tvrdých výslechů. Jestliže jste se v některých okamžicích smáli na celé kolo, u dalších se vám koutek naopak ani nezacuká. Přesto je vyznění celého snímku spíše komické, než tragické.

Občanskému průkazu je třeba vytknout příliš dlouhou stopáž, 140 minut je délka na český film skutečně neobvyklá. Celkové zkrácení a prostříhání některých scén by neškodilo, kamera je chvílemi až neskutečně pomalá a třeba jen vylíčení atmosféry uvnitř vlaku, ve kterém se pije, hraje na kytary a zpívá, zabere bezmála dvě minuty. Konec je vyloženě natahovaný jenom proto, aby příběh žádné z postav neskončil uprostřed cesty. Celé řadě takových drobných příběhů chybí orámování, jednotná dějová linie. Kvůli tomu budete mít pocit, že sledujete pouze zajímavě poskládanou mozaiku lidských životů, kterým ale chybí hlubší význam, než jen boj o tichou důstojnost a malý kousek svobody.

Celkově je Občanský průkaz jen skládačkou všeho možného, co jsme v kině už (ne)jednou viděli, což ovšem neznamená, že se nevyplatí to všechno vidět znova, navíc v tak pestrém balení. Občanský průkaz je tím lepším, co se v našich končinách urodí, navíc se jedná o tragikomedii, u které se můžete doopravdy, upřímně a bez okolků z plna hrdla zasmát.