CZ premiéra: 4. 6. 2009

Martin Friedmann, původem slovenský Žid, přežil díky shodě náhod druhou světovou válku. Právě jeho kniha vzpomínek se stala námětem nového slovenského filmu Nedodržený slib českého režiséra Jiřího Chlumského (Stůj nebo se netrefím, Konečná stanice).

Diváka znalého kontextu už nic nešokuje

Martinovi (Samuel Spišák) je čtrnáct, pochází z početné židovské rodiny a zrovna se koná oslava jeho bar micvy. Na ní si všichni slíbí, že se za rok na stejném místě opět sejdou. Jenže vyhlášením Slovenského štátu se toho mění víc, než si zpočátku kdo myslí. Rodina se musí rozhodovat, jestli zůstat, nebo riskovat cestu do Palestiny, a když otec (Ondřej Vetchý) odmítne poslední šanci uprchnout („Co nejhoršího se nám tu může stát? Že nás Němci donutí pracovat?“), začne se rodina nezadržitelně rozpadat. Jeden syn po druhém míří do koncentračních táborů. Martin díky svému fotbalovému talentu několikrát těsně unikne plynové komoře, ze slovenského tábora se dostává do sanatoria i mezi partyzány.

Snímek popisuje Martinovu pouť až do konce války, přičemž se nesoustřeďuje ani na hrůzy koncentráků (koneckonců hlavní hrdina byl spíše privilegovaným vězněm), ani se nezaměřuje na hrdinovo rozervané nitro.  A už vůbec se nesnaží atakovat divákovy city. Vše sleduje s odstupem, a přestože je hlavní linií příběh jednoho chlapce, objevuje se tu mnoho epizodních postav, které neustále štěpí divákovu pozornost. Ten se tak nedokáže plně vcítit do hlavního hrdiny, ale spíš jen registruje jednotlivé události. Diváka znalého kontextu už nic nešokuje, nový náhled ale přináší zasazení do slovenských reálií.  Tvůrci tvrdí, že film je odvážný právě tématem Slovenského štátu, což je na Slovensku stále citlivá otázka.  Spíš než nějaké postoje nabízí ale Nedodržený slib jen potencionální náměty k přemýšlení.

Film podezřele připomíná maďarský snímek Člověk bez osudu

Předlohou byl konkrétní životní příběh, nic to ovšem nemění na tom, že film v mnoha směrech až podezřele připomíná u nás nedávno uvedený snímek Člověk bez osudu maďarského režiséra Lajose Koltaie. Téma i perspektiva jsou zcela shodné: V obou případech sledujeme cestu židovského chlapce všemi útrapami, které mu nacisti připravili. Oba filmy začínají rodinnou sešlostí, která předznamenává následující tragické události. V případě Slibu jde o rekonstrukci skutečnosti, Člověk bez osudu je adaptací stejnojmenného románu s některými autobiografickými prvky autora Imreho Kertésze.

Příběhy přeživších Židů musejí mít přirozeně mnoho společného, navíc je tady nemožné, aby někdo opisoval, ovšem tvůrci Slibu se evidentně inspirovali také formou. Koltaiův film je po vzoru předlohy příznačný odtažitým vyprávěním, o což se snaží i Jiří Chlumský ve svém filmu.  Ve chvíli, kdy se začnou ve snímku objevovat jako přechody mezi záběry stmívačky, opravdu už nemůžu věřit, že by někdo z tvůrčího týmu Člověka bez osudu neviděl a nepřenesl z něj (celkem velký) kousek do Slibu.

Nejde o spektákl, nad kterým si můžeme poplakat

Nevím, jestli je to vlastně dobře, nebo špatně. Člověk bez osudu je totiž povedený film s podmanivou vizuální stránkou. Stejně tak Slib je velmi kvalitně nasnímaným i sestříhaným snímkem, který po většinu času udržuje rytmus a hezky se na něj dívá, protože je zabalen do tlumených barev a skýtá dostatek pohledů na malebnou slovenskou krajinu, kterou ale včas střídají naturalistické záběry propíchnuté plíce, podkreslené trýznivým řevem.

Formě prostě není kromě epigonství (které se ale nevyrovná originálu) moc co vytknout. I když ne nijak progresivní, je na vysoké řemeslné úrovni. Stejně je tomu s hereckými výkony. Hlavní představitel sice ve scénách, kde mu má být dvaadvacet, přes veškeré snahy maskérů pořád vypadá na 16 (tolik mu opravdu je), ale jinak je (přitom neherec) přesvědčivý, stejně jako zbytek hereckého osazenstva (Ondřej Vetchý, v epizodních rolích např. Roman Luknár, Marián Slovák ad.

Čím méně výtek ohledně jednotlivých složek film vzbuzuje, tím vtíravěji ovšem vyvstává otázka:   O co se skrz to všechno vlastně tvůrci snaží? Nedodržený slib rozhodně není spektáklem, nad kterým si můžeme poplakat, a mít radost z toho, jak moc soucitu dokážeme vyprodukovat. Dívat se na něj je spíš jako poslouchat nezúčastněné vyprávění učitele dějepisu, které je sice jazykově vycizelované, ale chybí mu něco, co by žáka vyprovokovalo k hlubšímu zamyšlení. Možná že mladší diváky zhlédnutí donutí zběžně se podívat na dějiny Československa a někdo že trochu zapřemýšlí o Slovenském štátu. Ale rozpačité položení několika otázek ohledně historie, to je trochu málo na to, aby člověk z kina odcházel skutečně zasažen.

Autor: Tereza Domínová

60 %

Režie: Jiří Chlumský
Hrají: Samuel Spišák, Ondřej Vetchý, Lubo Paulovič, Marián Slovák, Ivan Romančík, Pavel Kříž, Ina Gogálová, Viera Topinková, Sergej Sanža, Jan Monczka
Slovensko, 2009, 129 min