CZ Premiéra: 8.8.2013

Izraelský režisér Ari Folman (na Oscara nominovaný Valčík s Bašírem) převedl do filmové podoby stejnojmenný příběh polského spisovatele Stanisława Lema a přetavil ho z podobenství o komunismu do kritiky toho, kam směřuje hollywoodský filmový průmysl.

Herečka Robin Wright (Princezna nevěsta, Forrest Gump) v něm hraje sama sebe. Je jí nabídnuto, že vzhledem k přibývajícímu věku a tenčícímu se výběru filmových rolí si studio naskenuje její postavu, grimasy, pohyby, emoce… zkrátka všechno, aby mohlo vytvořit nestárnoucí digitální herečku a používat ji pak ve svých filmech donekonečna. Robin po dlouhém váhání souhlasí, nechá se zdigitalizovat a je jí zaplaceno za odchod na odpočinek. Po dvaceti letech se vrací do studia prodloužit smlouvu. Za tu dobu se ale ledaco změnilo, studio se nachází v animované zóně a na futurologickém kongresu by měla být odtajněna nová iluzivní droga, která mění fyzickou podobu uživatele podle jeho přání.

Po vjezdu do animované zóny se do té doby klasický hraný film stává filmem animovaným (stejná ruční animace jako v případě Valčíku s Bašírem – oproti němu je ale mnohem fantazijnější, imaginativnější a více na LSD). Animace je super, dělalo se na ní dva a půl roku a každý, kdo k výsledku přispěl, zaslouží pochvalu. Výsledek je ohromující každým okamžikem.

Problém je ale v samotném vyprávění příběhu – animovaná část přijde až po hodině filmu a do té doby je snímek poměrně dost nudný. Sledujeme v něm Robin s jejími dětmi, jak žijí a pouštějí draky u letištní ranveje v bytě udělaném ze starého hangáru, Robin přemlouvá její agent (Harvey Keitel) k přijmutí nabídky, Robin veeeeelmi dlouho váhá, navštěvuje se synem jeho doktora (Paul Giamatti) a nakonec se konečně nechává skenovat. Napodruhé bych to asi nevydržel. Druhá polovina filmu je mnohem zajímavější. Nejde jen o animaci, ale i o bizarnost následujícího příběhu (kdy konečně dojde na Lemovu předlohu). Královsky jsem se bavil (zejména u těch nejzhulenějších pasáží), ale nepopírám, že jsem se několikrát v komplikovaném ději ztratil. Cestuje se v něm totiž časem, mnohé pasáže jsou snového či halucinogenního charakteru, a jelikož všichni obyvatelé animované zóny berou vizáž přeměňující drogy, není problém, aby se po plátně pohybovaly skupinky řeckých bohů, slavných zesnulých herců, sexsymbolů, Kleopater, Michaelů Jacksonů, atd. (Mám dojem, že jsem zahlédl i Taylora Lautnera a rozhodně vám neprozradím, koho to Robin potká před kanceláří svého manažera.)

Co se týče poselství o budoucnosti Hollywoodu, to vyznívá stejně do ztracena jako nekonkrétní a různým interpretacím otevřený konec filmu. Pokud podle některých hrozí, že svět dospěje po letech do filmem prezentované podoby, tak s tím stejně nikdo nic neudělá, Futurologický kongres sám o sobě nic nezmění a nikdo se nad ním zamýšlet nebude. Je vystavěn na velmi zajímavé myšlence a funguje jako bizarní hříčka, jako zdařilá adaptace antiutopické povídky, nikoli jako dobře vyprávěný příběh s přesahem a s ambicí přinutit lidi více přemýšlet.

Futurologický kongres rozhodně stojí za zhlédnutí, protože podobných snímků se moc nevidí. Pokud bych si ho ale někdy dával znovu (jakože to plánuji), pustil bych si ho až od poloviny dál.