CZ Premiéra: 3.1.2013

Původní Frankenweenie z roku 1984 je půlhodinový hraný (!) snímek Tima Burtona, ve kterém mladý chlapec Vincent oživí pomocí elektřiny svého mrtvého pejska, podobně jako se to povedlo doktoru Frankensteinovi s jeho z lidských těl poslepovaným monstrem. Letošní celovečerní film, který je animovaný, v podstatě kopíruje děj toho původního, plus jsou do něj přimíchány další postavy, zápletky a detaily, aby celková stopáž z půlhodinky nakynula na celých devadesát minut.

Některé scény jsou skoro přesně zkopírované z původního snímku. Dále Burton rozvíjí především epizodní figurky některých Vincentových spolužáků, z nichž tvoří plnohodnotné vedlejší postavy. Přidal motiv se školní soutěží, městskou výroční slavnost, zasedání školní rady atd. Z toho důvodu jsou první dvě třetiny filmu zbytečně natahované a řada věcí v nich působí zvláštně až nadbytečně, pokud tedy znáte původní kraťas. Tempo se ztrácí a vy pořád jenom čekáte, kdy konečně roztomilého pejska jménem Sparky zajede auto, kdy Vincenta napadne ho oživit, kdy se mu to podaří a kdy se to provalí. Z letargie vás vytrhne až závěrečná třetina, která je hodně jiná než v originále, vypointovaná, nečekaná a velmi zábavná.

Nekonečným přidáváním dalších a dalších scén podporujících růst stopáže si ale Burton v mnoha případech sám sobě naházel klacky pod nohy tím, že šel proti duchu předlohy. Za všechny uvedu příklad, kdy si Sparky (již oživený) jde lehnout na hřbitov na vlastní hrob. Tato scéna je neuvěřitelně rušivá a vyznívá tak, že se snad Sparky chce vrátit do světa mrtvých a nebýt znovu oživený, což je přesný opak toho, jaká by měla být pointa.

Ruční animace se ze všeho nejvíce podobá Mrtvé nevěstě, přičemž technika zpracování figurek a jejich pohybů je prakticky identická. Postavičky jsou samozřejmě silně stylizované, aby působily divně a skoro i strašidelně (ale zároveň trochu komicky), jak je u Burtona obvyklé. Naprostou esencí Burtonovy poetiky je postava malé holčičky s extrémně vykulenýma očima a mňoukající kočičkou v náručí.

Podobně jako Burtonovy první dva krátké filmy (jeho debut Vincent je o klukovi, který si myslí, že je Vincent Price, Frankenweenie je zas inspirován Frankensteinem), i tento film je poctou hororům z 30.-50. let. V tomto případě jde ale režisér ještě dál. Nejenže je film černobílý a obsahuje spoustu narážek na staré horory, ale nabízí navíc celou samostatnou dějovou odbočku, která funguje jako vynikající animal horor a monstrfilm.

Velkým plusem je to, že snímek jde do našich kin v originálním znění. Není divu, podívaná pro malé děti to rozhodně není.

Celkový dojem z Frankenweenieho: Domácího mazlíčka je lehce nadprůměrný, přičemž lví podíl má na něm překvapivý zvrat v druhé polovině filmu, díky čemuž je výsledek o sto procent zábavnější. Bez něj by byl tento kousek jen zbytečnou a lenivou vzpomínkou na lepší filmy Tima Burtona, kterou by divák odzýval a těch pár napůl dotažených vtípků a odkazů by ho nerozházelo. Pobaví, možná i dojme, Mrtvé nevěstě však nesahá ani po ohnilá lýtka.