CZ premiéra: 10. 2. 2011

Snímek režiséra Darrena Aronofskyho (Fontána, Requiem za sen, Wrestler)  zavádí diváka do prostředí baletní scény v New Yorku. Na novou sezónu je ohlášena nová verze známého představení „Labutí jezero,“ přičemž obě klíčové role, Bílou a Černou labuť má ztvárnit jedna baletka. Volba padne na krásnou a talentovanou Ninu (Portman), která v nabízené roli vidí svou životní příležitost. Věc má ale jeden podstatný háček. Nina se sice skvěle hodí na Bílou labuť, ale povahově ani stylem tance neodpovídá vášnivé a smyslné Černé labuti.

Během příprav se dívka ocitá pod velkým tlakem a svět kolem ní se začíná měnit v jakési panoptikum bizarních obrazů a podivných halucinací. S blížící se premiérou se Ninina povaha od základů mění a stále víc se přibližuje charakteru Černé labutě. Otázkou zůstává, zda je vůbec možné podobnou proměnu ustát se zachováním zdravého rozumu, a dost možná i života.

O režisérovi se dají říci dvě věci. Za prvé, Darren Aronofsky umí točit velice dobré filmy, což v minulosti ve výše zmíněných příkladech několikrát prokázal. Za druhé, dokáže mistrně pracovat s vizuálem každého svého snímku a jeho prostřednictvím diváka zcela pohltit. Obě tyhle devizy platí v případě „Černá labutě“ na sto procent.

Základním pilířem filmu je jeho naprosto neskutečná atmosféra. Spolu s Ninou se ocitáme ve světě, který se z reality přetváří na sérii výjevů ze zlých snů, přičemž na konci už není vůbec jisté, co se skutečně děje a co si hlavní hrdinka pouze představuje. Ladění tohoto světa směřuje, jak se dalo ostatně čekat, k čemusi, co se dá označit jako temná paranoia. Nina si je plně vědoma, že pro svůj úspěch musí dělat maximum a občas neváhá jít, a to takřka doslova a do písmene, přes mrtvoly. Z jejího pohledu je každý kolem ní zlý, nepřející a jde mu pouze o jediné – zhatit její životní šanci. Ne, nesleduje se to lehce a po odchodu z kina vám asi nebude dvakrát lehko u srdce, ale výsledek, mrazivý jako polární noc, patří k věcem, na něž ještě dlouhou dobu nezapomenete.

Nuže, pilíř tedy máme a můžeme stavět dál. Výborným, takřka geniálním tahem se ukázalo obsazení Natalie Portman do hlavní role. Nevím, zda je pravda, že režisér od začátku počítal pouze s ní a neměl připravenou žádnou jinou alternativu (psali to v press kitu, jenže těm člověk nesmí nikdy věřit), ale každopádně vsadil na správného koně. Natalie má jednak k tématu výbornou průpravu (svého času baletila a většinu scén ve filmu odtancovala sama), a především je skutečně výtečná herečka. Do role se ponořila naplno, a neuvěřitelně působivě zvládá obě osobnosti, které se nacházejí v Ninině podvědomí. Ať už předvádí asexuální perfekcionistku v bílém, nebo její temné, smyslné alter-ego, zůstává za všech okolností přesvědčivá a skvěle zvládá i scény vlastního přechodu od jedné osobnosti ke druhé. Její výkon si skutečně zaslouží maximální pozornost a plný odbiv.

Milým překvapením je rozhodně Mila Kunis coby hrdinčina kamarádka (či konkurentka – těžko se rozhodnout), která od počátku působí jako přímý protiklad k Ninině nevinnosti. Místy sice připomíná spíš rockovou zpěvačku než baletku, ale tento fakt vítaně podtrhuje rozdíl mezi oběma dívkami. Tam, kde je Natalie křehká a bezbranná, nastupuje neskutečně smyslná a sexy Mila, která je jakousi reálnou a nefalšovanou Černou labutí v pravém slova smyslu. Její úloha v ději, spočívající ve vytvoření neustálého ovzduší rivality, ještě prohlubuje psychotické stavy, v nichž se Nina nachází. Mimochodem, kdyby všechny baletky vypadaly takhle, tak nechám psaní recenzí a začnu obrážet divadla ve snaze některou z nich sbalit.

Ať se na snímek dívám z jakékoliv strany, nedaří se mi najít jediné negativum, jediný důvod proč nedat plné hodnocení. Skvělá atmosféra, perfektní herecké výkony hlavních postav (a zdaleka nejde jen o obě filmové baletky), to celé podbarvené hudbou částečně vycházející z originálního baletu, vytváří dohromady mistrovské dílo. „Černá labuť“ je žhavým kandidátem na film roku, jehož zhlédnutí jde jen a pouze doporučit.