CZ Premiéra: 29.09.2011

Taylora Lautnera každý zná především jako Jacoba ze Stmívání, dost totiž pochybuji, že by si ho někdo pamatoval z příšerného Dobrodružství Žraločáka a Lávovky z roku 2005, předvoje Rodriguezovy série Spy Kids. Jeho popularita vedla k tomu, že si stejně jako jeho herecký kolega Robert Pattinson zasloužil sólovou hlavní roli. Bez dechu natočil John Singleton (Drsnej Shaft, Rychle a zběsile 2), rutinér, který ve volném čase asi hodně koukal na Bournea. Jeho nový film se prezentuje jako akční thriller, skutečnost je ale daleko více dietní, hlavně kvůli cílové skupině diváků.

Středoškolák Nathan (Lautner) se v něm dovídá, že otec a matka, se kterými žije, nejsou jeho skuteční rodiče. Pravdu odkryje krátce poté, co nalezne svojí vlastní fotografii na webu s pohřešovanými dětmi. Jeho „náhradní“ rodiče jsou však zcela neočekávaně bezprostředně na to zabiti a jejich dům vyhozen do povětří. Na Nathana a jeho kamarádku ze sousedství Karen, která je jediným svědkem masakru, se okamžitě nalepí dotíraví agenti CIA i ruští mafiáni, pachtící se po jakési odcizené šifře. Když jste sotva plnoletí a náplní vašeho života je akorát škola, divoké večírky a večery s těmi, jež jste považovali za rodiče, tak to s vámi docela zamává.

Snímek má pomalý rozjezd, ve kterém se toho děje strašlivě málo. První akční scéna přichází teprve po půlhodině, do té doby jsme seznamováni s Nathanem, jeho kamarády, svéráznými příbuznými a budoucí přítelkyní. Po lehce rozbředlém epilogu divák očekává akci, té se mu však dostane jen sporadicky. Oba uprchlí hrdinové (Nathan tahá Karen všude s sebou, takže celá zápletka začne působit jen jako chabá záminka k tomu, aby se ti dva na konci mohli políbit) po většinu zbývajícího děje pobíhají či naprosto zbytečně cestují z místa na místo. K přestřelkám nebo k pěstním soubojům dochází opravdu jen občasně a místo toho film hromadí laciné dialogy a ještě lacinější klišé s kupou logických chyb navrch. Chování postav nemá smysl komentovat, svět v Bez dechu je totiž úplně převrácený na hlavu. Agenti jsou neschopní a stejně jako na pohled drsnější rusové dělají všechno pro to, aby to oběma hrdinům co nejvíc usnadnili. V reálu by neměli šanci, tady dokonce mají čas i na přespání v lese jen pár desítek metrů od místa, kde je obě nepřátelské strany viděly naposledy.

Kamera snímá detailní záběr tváře Taylora Lautnera dost často na to, aby vám došlo, že ten člověk prostě není dobrý herec. Zatímco Pattinson se například v Nezapomeň na mě docela vybarvil, Lautnerovi zůstal stále jediný neměnný výraz. Částečně se to snaží vynahradit svalovou hmotou (fanynky zaplesají). Spousta známých tváří ve vedlejších rolích to už nezachrání. Sigourney Weaver je všehovšudy ve třech krátkých scénách, Michael Nyqvist (trilogie Milénium) je jako ruský agent Kozlov nedostatečně démonický a Alfred Molina hraje dobře, ale strašně nevýraznou postavu šéfa oddělení CIA.

Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se projektu ujal lepší režisér, nebo alespoň zkušenější scénárista. Zatím jenom kritizuji, ono tu toho k pochválení ale opravdu moc není. Akční scény jsou nasnímané perfektně, ale co naplat, když je jich tak málo. Scénář je bezzubý a jediné, co doopravdy stojí za to, je dobře zvolený hudební doprovod. Celek je ale nakonec mnohem víc, než jen součet jeho částí, takže jako jednorázová oddechovka film bezvadně plní svůj účel a spolehlivě na těch sto minut zabaví kluky i holky. I když do kina bych se kvůli němu chodit neobtěžoval.