CZ Premiéra: 26.9.2013

CSFD IMDb WWW US Recenze

Poprvé od Školy ro(c)ku se vrací do hlavní role ve filmu Richarda Linklatera Jack Black, tentokrát ve snímku podle skutečných událostí. Jde ovšem už o starší záležitost, americkou premiéru si Bernie odbyl už v roce 2011.

Děj ani není podstatný. Důležitější je styl filmového vyprávění a postava hlavního hrdiny Bernieho, asistenta pohřebního ústavu v texaském maloměstě. Je tam totiž ze všech nejoblíbenější a všichni ostatní obyvatelé ho mají neskonale rádi. Je přátelský, milý, optimistický, vzorný křesťan (zpívá v kostele, je rozdávačný, modlí se), vede život plný odříkání a celibátu (ovšem spekuluje se o jeho sexuální orientaci). Vykonává pečlivě svou práci a vkládá do ní všechno (takže např. po každém pohřbu navštěvuje plačící vdovy a nosí jim květiny a bonbony, aby se cítily lépe). Jack Black je v roli velmi roztomilý, usměvavý od ucha k uchu, dobrácký (až naivně a trochu hloupě) a mírně gay (avšak nikoli karikatura). Nelze si ho nezamilovat.

Právě on ke značnému překvapení všech ostatních naváže cudně přátelské pouto s jednou z vdov, kterou přišel navštívit se smutečními květinami. Jde totiž o nejlakomější a nejzlejší starou rašpli v celém okrsku (a to, že je zároveň nejbohatší, je opravdu jen shoda okolností – Bernie všechno činí zcela nezištně). A hraje ji Shirley MacLaine.

V průběhu filmu však dojde k jistému zvratu. Nebudu ho spoilerovat, přestože se o něm píše i v oficiálním textu distributora a je celkem odhadnutelný. Mění však vyznění a atmosféru filmu, takže zatímco první polovina byla taková příjemná, mírně komediální oddechovka, v druhé polovině se snímek překlápí do spíše smutného dramatu. Nejde o tak zásadní změnu jako např. v Pěně dní, nicméně od půlky dál už film funguje z emocionálního hlediska trochu jinak než v půlce předchozí.

Zajímavé je to, že děj je částečně posouván kupředu vyprávěním starousedlíků a Bernieho přátel, kteří vše komentují a stávají se tak vypravěči (je jich rozhodně přes tucet). Podstatnou část filmu tak tvoří záběry na obyčejné venkovany (neherci, případně Matthew McConaughey), jak sedí na zápraží nebo se opírají o mlátičku a poskytují své názory na Bernieho i na jednotlivé události.

Některé vyloženě komediální scény jsou vynikající. Třeba když se před střední školou vybourají dvě auta a rozhadrovaní teenageři leží v tratolišti krve okolo (nic brutálního ovšem) a šerif začne megafonem pořvávat na okolo stojící studenty, že takhle dopadnou, když budou řídit s alkoholem za volantem. S podobně vtipnými momenty se ale příliš šetří.

Bernie je milý film – a je to asi nejvýstižnější přívlastek, který mě napadá. Nenáročný, tradiční, staromódní, mírně dojemný. Doporučil bych ho starším lidem, pro které jsou současné filmy příliš uřvané a nepřehledné. Má jednoduchý lineární průběh, poklidně plyne a baví, není ale nijak výjimečný a spíš připomíná festivalové nezávislé snímky. Na kino to není, ale v televizi si Bernie na své diváky určitě přijde.