CZ Premiéra: 19.9.2013

CSFD IMDb WWW CZ Recenze

Vladimír (Jiří Schmitzer) je průměrný malíř, který s přibývajícími roky už neudrží v ruce štětec a kompenzuje to vrozenou nerudností. Na venkovském sídle s ním žije současná mladší přítelkyně Karla (Petra Špalková) a poměrně často za nimi dojíždí i Vladimírova bývalá přítelkyně Jaruna (Taťjana Medvecká). Už jenom mezi nimi panuje značně rezervovaný vztah a situace se ještě zkomplikuje, když se Vladimírův zdravotní stav zhorší a je potřeba návštěva jeho syna (Marek Němec), který nemá svého otce příliš v lásce.

Tyto čtyři postavy (a pár vedlejších) tvoří jádro tohoto komorního snímku převážně televizního režiséra Zdeňka Tyce (El Paso), kterému do natáčení zjevně nikdo nekecal, takže se mu povedlo beze zbytku naplnit svoji vizi a vizi scénáristky Markéty Bidlasové, pro kterou je to velmi raný scénář. Nestudovala scenáristiku na FAMU a dokonce svůj projekt ani původně nezamýšlela rozvinout do filmové podoby – že by nová naděje pro český film? Právě minimalistický (ale maximálně využitý) příběh, velmi kvalitně napsané postavy a inteligentní dialogy jsou filmu největší oporou a snímek funguje vyloženě díky nim a díky skvělým hercům. Což se u českého filmu moc často nevidí.

Jako nikdy spadá do žánru psychologického dramatu. Nejde o žádnou taškařici, ale o těžko stravitelnou sondu do myšlenkových pochodů postav, jejich vztahů, motivací a konfliktů. Jde o komplexní a složité osobnosti, které nepůsobí v žádném případě sympaticky, přesto je radost je pozorovat a užívat si, jak je herci hrají, a jak přesně se jim daří vystihnout různé nálady a emoce probublávající v jejich nejhlubším nitru. Už jenom to, že tohle všechno mohu napsat o ČESKÉM filmu, je pro mě znamením, že jde o něco výjimečného.

Docela mě i bavilo rozplétat klubko motivací skrývající se za tím, proč by se někdo dobrovolně zdržoval v tak hutné atmosféře vzteku a zmaru, která se vytváří okolo smrtelné postele cholerického starce. Zápletka je de facto založená na tom, že Vladimír za žádných okolností nechce do nemocnice, takže u něj doma musí vždy někdo být – ale proč jsou u něj všichni? Pro jeho syna je to možná příležitost napravit vzájemné vztahy, Karla se pere se svou neschopností Vladimíra opustit a u Jaruny se projevuje potřeba pečovat o bývalou lásku natolik, že kvůli tomu zanedbává svou vlastní rodinu. Stručně řečeno. Ve skutečnosti jde o mnohem propracovanější a z psychologického hlediska složitější důvody a své místo v nich hrají i vzájemná nesnášenlivost jednotlivých aktérů a vidina možného dědictví.

Dialogy nešustí papírem a působí zcela přirozeně a realisticky. Lidé se urážejí kvůli malichernostem, vykládají si věci po svém a ve své omezenosti přecházejí k nadávkám, jakmile jim dojdou argumenty. Ve vyobrazení komplikovaných lidských charakterů a typických vlastností je film Jako nikdy velice přesný. Obrovské napětí vyplývá nikoli z dramatických událostí, ale z toho, že se někdo na někoho úkosem podívá, nebo řekne nějakou nevhodnou poznámku.

Bohužel se peprné hádky ani v závěru nevyvinou do nějakých extrémních rozměrů a zhruba od poloviny filmu se jeho atmosféra udržuje na konstantní úrovni hustoty a dál se nevyvíjí. Je to trochu škoda, že jednotlivé hádkové segmenty neeskalují do závěrečné bouře emocí. Občasné momenty katarze a sebeuvědomění tak většinou nevypění na povrch v zuřivém amoku, ale dochází k nim v relativním klidu postav. A závěrečných pár minut filmu je už zcela zbytečných a zbytečně matoucích.

Je mi celkem jasné, že se na film Jako nikdy nebude chodit do kina v houfech, jde přeci jenom o záležitost spíše televizní a v podstatě nediváckou. Jde ale o velice vydařený kousek, kterému rozhodně přeji úspěch.