CZ premiéra: 24. 3. 2011

Devítiletý Milo má, podobně jako naprostá většina dětí jeho věku, bytostný odpor k domácím pracem a zelenině k večeři. Poté, co odmítne sníst brokolicí, je poslán předčasně spát. Značně konsternovaný chlapec, který měl v plánu všechno, jen ne spánek, dá své mamince jasně najevo, že by se mu lépe vedlo bez ní. Jelikož je ale v jádru přeci jen dobrák, rozleží se mu to a chce se jít omluvit. Místo toho se ale stane svědkem meziplanetárního únosu, jehož obětí je právě jeho maminka.

Milo neváhá, vetře se na palubu cizí vesmírné lodi a následně na Mars, kde ho očekává největší dobrodružství jeho života. Nechat nějakým emzákům vlastní matku je přece naprosto nepřípustné…

Animovaný snímek z produkce Roberta Zemeckise vznikl technologií performance capture, a jak to tak v poslední době u filmů chodí, je určený k promítání ve 3D. Po grafické stránce vypadá výsledek velmi dobře, tvůrci si dali záležet jak na vzhledu postav, tak na podobě Marsu, nicméně onen trojrozměrný prvek považuji, jako v mnoha minulých a bohužel i budoucích případech, za vcelku zbytečný. Skutečnost, že sleduji film ve 3D jsem si uvědomil až ke konci, a to především kvůli brýlím, které mě příšerně tlačily za ušima. Kromě dvou nebo tří scén tu nenajdete nic, co by podobnou technologii ospravedlňovalo.

Samotný děj a především humor v něm obsažený je mířen čistě na dětského diváka a pro jeho rodičovský doprovod dělá pouze nutné minimum. Mezi nesporné výhody tohoto postupu patří velký spád a švih, kdy se na plátně neustále něco děje. Prakticky neustále někdo někam běží, letí, padá či se tam přesouvá jiným pohybovým slovesem. Navíc se velmi často mění i prostředí, což dál podtrhuje slušné tempo filmu – dítě se nemá čas nudit, protože i v poněkud klidnějších pasážích může sledovat vždy jiné a nové okolí kolem postav.

Tím vším pak prochází množství ztřeštěných hlášek a scének, místy hraničících na hranici infantility. Ta se projevuje například tím, že v každé druhé scéně někdo někam spadne. Bez zakopnutí a následného letu je tu téměř jakákoliv scéna nemyslitelná a celý snímek obecně se nese ve veselém, optimistickém duchu. Pouze v závěru dojde k menší dramatizaci, v níž se skrývá nezbytné výchovné poselství. Asi nikoho nepřekvapí, že zde se toto ponaučení týká vztahu k rodičům…

Reakci dětského diváka lze předpovědět docela snadno, protože v rámci své cílové skupiny snímek žádnou vážnou chybu nemá. Díky své dynamice snadno udrží jeho pozornost, má skutečně povedenou vizuální stránku a prostřednictvím patřičně ujetých postav ho zasype slušnou dávkou hlášek toho typu, který je pro člověka v určitém věku skutečně vtipný. Jako v mnoha podobných případech ale zůstává otázkou, co na to řekne člověk vyššího věku?

V tomto ohledu akcie snímku bohužel výrazně klesají. S postupující minutami přestává člověk pomalu stíhat, co to vlastně děje a odkud či kam ta která postava utíká a proč u toho proboha tak mává rukama. Příběh i chování všech aktérů je až příliš naivní a bláznivé, než aby to většina rodičů dokázala akceptovat. A tak se nevyhnutelně, pomalu, ale jistě, začínají stále více a více nudit. A jelikož to, jak celý příběh dopadne, s přehledem dopředu odhadne i jejich ratolest, neexistuje pro ně jediný důvod, proč u filmu vůbec vydržet. V jeho očích nejde totiž o nic jiného, než hodinu a půl celkem snesitelné nudy, plné šílených, dokola se opakujících situací.

„Máme mezi Marťany“ patří k dobrým, i když nikterak převratným dětským filmům. Všechny dobré animované filmy posledních pár let si ale svou velkou oblibu a vysoká hodnocení získaly z jednoho prostého důvodu – dokázaly zaujmout jak dítě, tak i rodiče a zapšklé autory recenzí. V tomto ohledu se Wellsův snímek nedá přiřadit k osvědčeným věcem typu Doba ledová či Jak vycvičit draka. Svou úlohu zaměstnat dítě natolik, aby hodinu a půl nevymýšlelo lotroviny a drobná domácí chuligánství ale zvládá na výbornou. Pokud je vám méně než deset let, klidně si k hodnocení pár desítek procent přičtěte. Na úplný závěr ještě malé konstatování – správný film pro děti by měl obsahovat nějaké to poučení. Recenze na něj už naštěstí ne a proto vězte, že brokolice je skutečně, ale skutečně hnusná věc.