Major John Reisman (Marvin) sice v boji dosahuje výborných výsledků, nicméně jeho zdárnému kariérnímu postupu brání časté spory s nadřízenými. Na jaře roku 1944 dostává za úkol provést takřka nesplnitelnou misi. Vytvořit z dvanácti vojáků odsouzených k trestu smrti či dlouholetému odnětí svobody zvláštní jednotku, která seskočí v okupované Francii a napadne zámek, v němž se scházejí důstojníci německé armády. Cílem je zabít jich co nejvíce a oslabit tak nepřátelské velení před chystanou spojeneckou invazí. Během zrychleného speciálního výcviku se majorovi podaří, přes počáteční problémy a spory, získat u většiny odsouzenců respekt a především z nich vybudovat jednotku, schopnou fungovat jako tým.

Těsně před ukončením přípravné fáze se však dozvídá o záměru velitelství celou operaci přerušit a poslat členy jednotky zpět do výkonu trestu. Reisman se proto rozhodne předvést efektivitu svých mužů v praxi a zažádá o jejich zapojení v chystaném vojenském cvičení. V jeho průběhu se dvanácti „špinavcům“ povede za pomoci lsti obsadit nepřátelské hlavní stanoviště, a zajmout velícího důstojníka. Po této ukázce dostává mise zelenou a jednotka vyráží do akce. Po seskoku se jim podaří dostat se k zámku a zlikvidovat stráže. Major společně s německy hovořícím vojákem Wladyslawem (Bronson) pronikají v přestrojení za nacistické důstojníky přímo do objektu, ostatní se chystají k přerušení telefonního spojení mezi zámkem a okolím a k závěrečnému útoku. Pečlivě promyšlený a připravený plán probíhá úspěšně až do chvíle, kdy psychopatický Maggott (Savalas) poruší všechny rozkazy, zabije německou ženu, kterou náhodou potká a následně zahájí palbu na své spolubojovníky. Těm se ho sice podaří zlikvidovat, nicméně střelbou varovaní nacisté prchají do krytu pod zámkem. Reismanovi a Wladislawovi se podaří dveře do krytu zablokovat z venku. Kolem začíná bitva s německými strážemi, při níž několik špinavců umírá. K zámku se navíc blíží německé posily, major proto nechá do větracích otvorů vedoucích do krytu nalít benzín a hodit granáty. Tím se misi podařilo úspěšně splnit. Přeživší členové jednotky prchají v ukořistěném německém transportéru, do bezpečí se však dostanou pouze tři, včetně majora a Wladyslawa.

Tucet špinavců představuje snímek, který podle mnoha fanoušků válečných filmů patří k naprosté „klasice“ žánru a jehož zhlédnutí považují za základ gramotnosti v oboru. S tímto názorem se plně ztotožňuji, a to ze dvou důvodů. Za prvé se jedná o poctivě natočený film s výborným hereckým obsazením. Navzdory trochu pomalejšímu rozjezdu se na něj dívá velmi dobře, dějovou linii příjemně zpestřují různé drobné humorné scénky a velmi oceňuji i skutečnost, že nepůsobí zdaleka tak naivně jako jiné válečné film z té doby, z nichž mnohé na základním schématu „Špinavců“ bezostyšně parazitovali. Tím se dostávám k druhému důvodu, proč by tenhle snímek neměl ujít vaší pozornosti. Přestavuje totiž snímek velmi významný pro celý žánr. Skupina antihrdinů na sebevražedné misi se později stala, především ve filmech z italské produkce, velmi oblíbenou a často napodobovanou. Nutno však dodat, že jen málokterý z těchto plagiátů dosáhl alespoň úrovně svého vzoru. O úspěchu „Tuctu špinavců“ svědčí jistě i fakt, že dostal Oscara za zvláštní efekty, stal se komerčně nejúspěšnějším filmem studia MGM za rok 1967 a také skutečnost, že vznikly ještě tři další díly (jejichž kvalita má bohužel klesající tendenci; Marvin se objevil pouze v díle druhém, ve zbývajících jeho pozici velitele jednotky převzal paradoxně Telly Savalas).

Kouzlo filmu vynikne především při srovnání s moderními válečnými dramaty, ukazujícími válku syrovější než tatarský biftek. Nehraje si na realitu a na všechno se dívá s určitým nadhledem. Tento postup, při jehož aplikaci většinou vznikají nesmyslné slátaniny, se tu podařilo zvládnout na výbornou a ve výsledku se vám dostává film, u něhož se dobře pobavíte. Mám dokonce pocit, že právě snímky jako „Tucet špinavců“ se díky svému pohledu na válku staly určitou předlohou pro akční počítačové hry typu Call of duty nebo Medal of honor. Ať už mám v tomto pravdu či ne, snímek rozhodně patří k těm z válečného žánru, který můžu s klidem doporučit a jehož místo v kolekci žánrové „klasiky“ se neopovážím zpochybnit.
Na závěr jedna vysledovaná chybička, jež se do filmu vloudila. Když Bronson a Marvin postřílí v podzemním krytu německé důstojníky, mají v rukou pistole P38 od firmy Walther. Když však vystoupí zpět na povrch, oba drží Luger P08. Poněkud nepřesné je i použití samopalů M3, které představují základní výzbroj špinavců. Tato zbraň se v Evropě příliš nepoužívala, na místě by byl spíš model M1A1.

Příště nás v této rubrice čekají rovnou dvě nové věci. V tradičním příspěvku se objeví snímek „Slzy slunce“ s Brucem Willisem v hlavní roli, kromě toho uveřejníme první z chystané nepravidelné série tématických článků. První, nazvaný „Euro war,“ se bude zabývat válečnými film z italské produkce.