Sutjeska – Obětavé partyzánské hrdinství – recenze

CSFD IMDb US Recenze

Východoevropské kinematografie se v období do pádu Berlínské zdi typicky profilovaly v určité formě dobrodružného filmu. Pro jugoslávskou kinematografii je naprosto zásadní partyzánský žánr, který odkazuje na hrdinské boje odbojářů za druhé světové války. Jejich aktivity jsou navíc představovány v úzkém vztahu k ustavující se komunistické straně, která brzy po válce převzala moc v zemi. Nejprominentnější postavení mají v rámci tohoto subžánru nákladné produkce partyzánských válečných velkofilmů. Mezi nimi jsou jistě nejznámější Bitva na Neretvě (1969) a Sutjeska (1972). Pro tyto snímky je typický patos a nekritický obdiv, s jakým je prezentováno hrdinství, nasazení, obětování se či zásluhy mužů i žen, kteří v náročných podmínkách bojovali za svobodu své vlasti a nadto šířili nastupující ideologii. Nejedná se pochopitelně o dokumentární, ale fikční filmy, velký důraz byl nicméně kladen na to, aby prezentace simulovala jakési dokudrama. Partyzánské snímky měly být natočeny tak, aby podávaly režimem (rozuměj Titem) preferovanou formu výpovědi o minulých událostech. V případě Sutjesky čelí Titova armáda obklíčení německého plánu Fall Schwarz (v jugoslávské historiografii známý jako Pátá ofenzíva), který ji měl na jaře 1943 sevřít a navždy rozprášit. Neúspěch Osy představoval jeden z klíčových okamžiků vývoje na východní frontě.

 sutjeska1

Těžko bychom proto v případě jediného snímku mluvili o nějakém specifickém filmovém stylu či snadno rozpoznatelném autorském rukopisu. Sutjeska kopíruje klasické schéma: partyzáni se přesouvají po území Bosny a očekávají německou ofenzívu. Muži i ženy trpí v těžkých podmínkách, ale ani na vteřinu neváhají a směřují za vytyčeným cílem. Vidíme je unavené, hladovějící, raněné či umírající. Rodiče mají strach o svoje děti, partneři o své lásky. Nejen hrdinství, ale i lidské prožívání nás proto vede k tomu, abychom s partyzány soucítili a fandili jim. Jednoznačně kontrastně k nim pak vystupují příslušníci německé armády, kteří jen vykonávají svou povinnost, za jejich počínáním necítíme žádné bohulibé motivace a emočně k nim také těžko přilneme. Taková je nicméně ikonografie německého Wehrmachtu ve všech světových kinematografiích. Důležité je však zdůraznit, že britští výsadkáři, kteří se připojí k Titově skupině v obležení, také nevyvolávají nějak zvlášť vřelé reakce. Personifikují totiž postoj západních mocností, které za války neposlali Jugoslávcům odpovídající pomoc. Poválečná propaganda však mohla tohoto faktu využít ke svému prospěchu, když proklamovala výjimečnost svého boje, ve kterém obstáli osamoceni, bez skvělého vybavení a za cenu obrovských ztrát na životech.

 sut2

Jugoslávské produkce spolupracovaly od 60. do 80. let často se západními zeměmi. V případě Sutjesky či Bitvy na Neretvě se nejedná o koprodukci, ale o účinkování zahraničních herců. Zatímco v Neretvě se představilo několik velkých hvězd světové kinematografie, v Sutjesce účinkuje „pouze“ Richard Burton. Tento britský herec však ztvárnil roli hlavního velitele partyzánů, Tita. Burton společně se svou manželkou Elizabeth Taylor byl po uvedení snímku hostem jugoslávského vůdce a dostalo se mu velkého uznání. V partyzánských filmech se také opakovaně objevovaly největší ikony domácí kinematografie. V Sutjesce se v důležitých rolích objeví snad všechna klíčová jména (Bata Živojinović, Ljuba Tadić, Milena Dravić, Boris Dvornik, Rade Marković nebo Lujubiša Samardžić). Jednotliví herci navíc zastupují stejné typy – Živojinović je vážný, odhodlaný týpek, Samardžić zase hezoun, vtipálek a Dravić, krásná a trpící žena přirovnávaná k Madoně.

Jugoslávští partyzáni čelili na jižní hranici s Černou Horou obrovské početní i technické přesile. (Vojska Osy disponovala 120 000 muži, Jugoslávců bylo asi 20 000.) Tento nepoměr snímek pochopitelně zdůrazňuje. Ke střetům mezi oběma tábory dochází, ale otevřené střetnutí je vyloučeno. Jedinou šancí je taktický průchod průsmykem přes řeku Sutjesku. Po celý téměř dvouapůlhodinový film sledujeme dramatický vývoj událostí, který je skvěle natočený a sestříhaný. Napětí i nebezpečí graduje, jednotlivé jednotky jsou vystaveny útokům či náletům nepřátelských vojsk. Sledujeme útočné stíhačky, následné výbuchy i palbu z ručních zbraní. Čtyřicet let starý snímek je nesmírně dynamický, skvěle vystavěný, vedoucí diváka lineárně ke vzrůstajícímu nebezpečí a k nevyhnutelnému závěrečnému střetnutí. Akční spektákl kombinovaný s patosem a ideologií jugoslávské komunistické strany však může být pro někoho příliš velké sousto. Pokud jste ochotni akceptovat tento modus a nadto se ještě vžít do neskutečného zápalu jižních Slovanů, budete jim fandit do poslední minuty a obrečíte každý zmařený partyzánský život.

Hodnoceni: 80%

Režie: Stipe Delić
Scénář: Wolf Mankovitsch, Ugo Pirro, Branimir Scepanovic, Miljenko Smoje
Kamera: Tomislav Pinter
Hudba: Mikis Theodorakis
Hrají:
Richard Burton, Velimir ‚Bata‘ Živojinović, Irene Papas, Milena Dravić, Rade Marković, Neda Arneric, Anton Diffring, Relja Bašić, Boro Begovic, Janez Vrhovec, Michael Cramer, Ljuba Tadic, Günter Meisner, Branko Špoljar, Slobodan Dimitrijevič
Jugoslávie, 1973, 117 min

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *