Během bojů v Africe dostává skupina amerických vojáků speciální úkol. Překonat 200 kilometrů pouště, proniknout na německou základnu sloužící jako sklad paliva a vyřadit ji z provozu. Situaci komplikuje fakt, že k místu míří i uskupení nepřátelských tanků. Riziko je navíc zvýšeno skutečností, že mezi velitelem Američanů, vyznamenaným během bojů v Pacifiku, a jedním z jeho podřízených panuje velmi napjatá atmosféra, hraničící s nepřátelstvím. Vojáci vyrážejí na cestu ve dvou džípech, o jeden záhy přicházejí při střetu s německým letadlem. Spolu s autem přicházejí i o velkou část pitné vody. Životadárnou tekutinu se jim podaří doplnit v oáze, díky čemuž mohou v misi pokračovat. Při náhodném střetnutí s německou hlídkou však jeden člen skupiny umírá. Ostatním se nakonec podaří proniknout až k základně, překonat plot a hlídky, a dostat se ke skladu s palivem. Při rozmisťování náloží jsou však vojáci odhaleni. Dochází k boji s přesilou německých vojáků, v němž Američané postupně umírají. Umístěné nálože naštěstí explodují správně, takže poslední žijící, těžce raněný velitel skupiny, může před svou smrtí konstatovat, že se hlavní úkol podařilo splnit.

Snímek představuje ukázkový příklad toho, co ve Spojených státech občas označují termínem „Euro war.“ Film obsahuje snad všechna pravidla a nedostatky, s nimiž se ve válečných filmech italské produkce můžeme setkat. Za zmínku stojí až kýčovitá snaha, aby všechno působilo realisticky a syrově, což se ovšem snímku příliš nedaří. Přispívá k tomu i opět typické ztvárnění akce, kdy nepřátelé umírají po desítkách, při čemž před svou smrtí nikdy neopomenou udělat nějaký artistický kousek nebo zahodit svou zbraň deset metrů daleko. Logika příběhů dostává první trhlinu hned na začátku, kdy je na misi, která proběhne v německých uniformách, vybrán černoch a to jen a pouze proto, že umí dobře házet nožem. Podobných nesmyslů se tu najde spousta, navíc se účinkem zcela minul konflikt mezi velitelem a podřízeným, jehož účel mi zůstal utajený. Nejprve se mu věnuje dost prostoru, oba aktéři na sebe výhrůžně zírají a zdá se, že během pár vteřin vytáhnou pistole. A najednou přijde zlom, konflikt bezdůvodně zmizí a zbytek příběhu se odehraje bez toho, aby měl spor nějakou dohru. Důležitá otázka zní, zda se na film podívat. Důvodem pro podobné rozhodnutí by mohl být velký spád, který si snímek uchovává – ačkoliv první polovina neobsahuje téměř žádnou akci, dá se na něj dívat bez zívání a podobných atributů, provázejících znuděného diváka. Drobné plus lze ještě přičíst za podařenou hudbu, které docela dobře podbarvuje některé scény. Ve výsledku je „Pouštní mise“ veskrze průměrným snímkem, který dává dobrou představu o tom, jak takový italský válečný film vypadá. Zkrátka nic, co by člověku jakkoliv rozšířilo obzor.

Ve filmu vystupuje řada německých vozidel. Naprostá většina z nich nemá, jak je bohužel častým zvykem, s německou armádou vůbec nic společného. Podivné tanky, které zaujmou už na obalu od filmu, by mohly být americké M47 (bez záruky), a kolové obrněné transportéry jsou řady BTR a pocházejí ze Sovětského svazu. Vyrábět se ovšem začaly až po skončení II. světové války.

Naše příští zastávka na cestě za krásami a ohavnostmi válečného žánru nabídne skutečný klenot, a navíc takový, který zná velmi dobře i ten, kdo jinak válečné filmy obchází velkým obloukem. Lehce napovím, že půjde o sestřelené vrtulníky v hlavním městě Somálska…

Režie: Roberto B. Montero

Hrají: Dale Cummings, Maurice Poli, Herb Andress, Lex Monson, Maurizio Tocchi, Fabio Testi, Luciano Catenacci

Itálie, 1969, 88 minut