Režie: Boris Volček
Hrají: Pjotr Veljaminov, Donatas Banionis, Mikhail Volkov
SSSR, 1972

Velká vlastenecká válka probíhá na všech frontách, moře nevyjímaje. A všude tam, kde nacistické hordy terorizují stát rolníků a dělníků, neohroženě bojují hrdinní sovětští vojáci. V tomto případě tedy spíše námořníci. Ponorka Štika 721 bez ohledu na vlastní bezpečí podniká nájezdy proti německým námořním základnám i obchodnímu loďstvu, a s neuvěřitelným štěstím uniká před nepřátelskými válečnými loděmi. Před kapitánem ponorky nyní stojí životní zkouška. Na moře se vydal velký parník, naložený až po okraj surovinami pro válečný průmysl Třetí říše. Doprovází ho ovšem početná skupina torpédoborců, neb německé velení chce nenáviděnou sovětskou ponorku konečně poslat na věčné časy ke dnu. Při samotném střetu ponorka nejprve úspěšně zaútočí, pomocí speciálního triku svého kapitána – útoku bez periskopu naslepo. Chlouba německé obchodní flotily jde pod hladinu, doprovodné lodě podniknou protiútok. Ponorka se ponoří a přežije i útok hlubinnými minami. Němci ovšem nehodlají pronásledování přerušit a jen trpělivě čekají, až se ponorka vynoří pro nedostatek vzduchu. Sovětští námořníci tak několik dní živoří v hrozných podmínkách. Tento fakt malinko zblázní jednoho člena posádky, který nevydrží a sám zahájí vynořovaní manévr. Ponorka se objeví přímo mezi nepřátelskými loděmi. Na palubu vystupuje kapitán, odhodlaný nenechat svou loď padnout od zajetí. Obětuje vlastní život, jeho lodi se však podaří utéct. Kapitán se podle sovětské tradice stává posmrtně válečným hrdinou. 

Budete se asi divit, ale na film se dívá docela dobře. Scéna, kdy ponorka proplouvá minovým polem vypadá docela dobře, vrcholem filmu je pak odevzdané čekání námořníků v malém prostoru s nedostatkem vzduchu. Ano, mohlo by se to považovat za dobrý film. Jenže do všeho zasahuje skutečnost, že jde o snímek sovětský. Tady se nám to všechno začíná hroutit. Obrovskou černou orlici na přídi parníku, to ještě beru, jeden se alespoň zasměje. Ale neuvěřitelné hrdinství námořníků, kteří všichni vlastní stranické průkazy (a hrdě to říkají), to mi lezlo na nervy jako máloco. Když ponorka leží na dně, kapitán prohlašuje, že nestranící pracovat nemusí, ale pro člena strany neexistuje jiná možnost než podílet se na opravách. Opravdu silné kafe. A pak tady máme ještě závěr, pohled do současnosti (tedy roku 1972), s jásajícím davy, pohledy na mohutné sovětské loďstvo a tak podobně. Neuvěřitelný kýč, jen co je pravda. Kdyby se tvůrci mohly tenkrát oprostit od politiky (což nešlo), snad by vznikl mnohem lepší film. Takhle můžu doporučit pouze pro vyznavače ponorkových filmů, kteří se na něj podívají nejspíš jen „do počtu.“

Pro historický pořádek dodávám, že střelba naslepo není výmyslem autorů. Dobře zdokumentovaný je případ, kdy v roce 1945 jedna britská ponorka stejným způsobem, v podstatě pomocí odhadu svého kapitána, dokázala potopit ponorku nepřátelskou.