Po definitivním obratu ve válce v Pacifiku se spojenecká vojska blíží k ostrovu Iwo Jima. Japonské velení pověří obranou tohoto významného strategického bodu generála Kuribajaši. Důstojník má za sebou pobyt ve Spojených státech, díky čemuž má představu, co proti němu stojí. Záhy se také dozvídá, že bude muset bojovat nejen proti materiální převaze, ale navíc bez podpory letectva.

Japonská letadla utrpěla těžké ztráty a ta, co na ostrově zůstala, jsou přesunuta na obranu Říše vycházejícího slunce. Kuribajaši vypracoval svou vlastí strategii, jak bitvu vést. Jeho plány se diametrálně liší od způsobu, jakým se předtím obrana ostrovů organizovala. Nechá např. vybudovat řadu podzemních pevností a rezignuje na obranu pláží, kde by stejně nedokázal útočníky zastavit. Jeho názory mu však vynesou nedůvěru některých dalších důstojníků, kteří v jeho plány příliš nevěří. Vývoj události ale dá generálovi za pravdu. Američané se vylodí zdánlivě bez odporu, nicméně záhy se dostanou do těžké palby ze všech stran, v níž utrpí těžké ztráty. Bitva se následně změní ve vleklou operaci, v níž musí americké jednotky postupně čistit celý ostrov a obsazovat či ničit celou řadu bunkrů a opevněných postavení obránců.

Ti se navzdory problémům, které nepříteli způsobili, dostávají do stále zoufalejší situace. Kuribajaši dostává z Japonska zprávu o tom, že nedostane žádné posily a musí co nejdále vystačit s vlastními silami. Kritickým se stává také stav munice a dalšího vybavení. Japonští vojáci postrádají náboje do těžkých zbraní, jejich příděly vody a jídla jsou naprosto vyčerpány. Ve chvíli, kdy se odpor stává marným, nechá generál provést poslední, sebevražedný útok. Jeho přeživší muži vyběhnou proti americkým pozicím a podaří se jim způsobit určité škody. Akce nicméně končí podle očekávání likvidací většiny Japonců a koncem organizovaného odporu na ostrově. Následující ráno se generál, kterému se navzdory zranění dosud podařilo přežít, zastřelí na pobřeží.

            Bitva o Iwo Jimu ožila roku 2006 na plátech kin hned dvakrát. V obou případech byl režisérem Clint Eastwood, který divákovi nabídl odlišné pohledy na stejnou historickou událost. Natáčení probíhalo v autentických podmínkách, tj. přímo na ostrově. Zatímco Vlajky našich otců se týkají především protagonistů slavné fotografie vztyčení vlajky na hoře Suribači a směřují spíše k americkému publiku, Dopisy z Iwo Jimy představují podařený materiál i pro evropského diváka.

Silnou stránkou se zde stává především celková atmosféra, v níž se odehrávají příběhy několika protagonistů, kromě důstojníků také z řad obyčejných vojáků. Celým filmem prostupuje vědomí většiny účastníků, že z téhle bitvy nelze uniknout. Nedá se počítat s vítězstvím, protože všechny trumfy zkrátka drží nepřítel. Má početní a materiální převahu a navíc může své ztráty průběžně nahrazovat. Obránci ostrova žádné takové možnosti nemají, takže jim nezbývá než vytrvat do konce, způsobit co největší problémy a nakonec odejít se ctí. Velký prostor tu dostává také konflikt mezi generálem a jeho tradičně uvažujícími kolegy, kteří jeho racionální úvahy považují za zbabělé a nehodné vojáků. Absurdita snahy o hrdinskou smrt graduje především v osudech důstojníka, který s výbušninami čeká na nepřátelský tank. Bohužel pro něj, žádný se neobjeví, což dává věci vyloženě tragikomický podtext. Bojové scény se tváří v tvář důrazu na výše uvedené prvky stávají pouze jakýmsi pozadím, na němž se osudy protagonistů odehrávají. Výsledek ovšem stojí za to. Dopisy z Iwo Jimy představují velmi zdařilý příspěvek k žánru jako takovému, jehož atmosféra se dokáže zarýt pod kůži a nějaký čas tam vydržet.